Když bylo Louisi Perrymu čerstvých 18 let, rozhodl se přestěhovat z anglického Portsmouthu na Gibraltar. Jeho děda tam totiž koupil bar, který pojmenoval U Bruna, a pro Perryho to byla krásná příležitost přestěhovat se z deštivého britského venkova do tepla. Jenže brzy zjistil, že mu chybí fotbal. Sám kopal na okresní úrovni, ale v novém domově najednou neměl kde a s kým hrát.
“Pokud jste nebyli místní, prostě pro vás neexistoval fotbalový tým. Potkával jsem lidi, kteří chtěli hrát, ale nebyl tu třeba žádný tým, který by byl soupeřem. V Anglii nebo Irsku není najít problém nějakou nižší soutěž, jenže tady byla prostě jen jediná liga a to ta elitní. A nejsou tu ani žádná hřiště…” vzpomíná dnes už osmadvacetiletý Louis Perry v reportáži pro web irské televize RTE.
Pak si šel jednou zakopat přátelák s týmem, který dva roky nevyhrál a zrovna mu chyběl levý obránce. Dal dva góly, ale když se zeptal, jestli může příště přijít zas, odpovědí byla věta, že příště už by asi nebylo místo. Perry měl jasno: zkusí si založit svůj vlastní tým.
Newcastle a Shearer jako inspirace
Gibraltar je kvůli výhodným daňovým podmínkám domovem herních a sázkových společností, spousta lidí, kteří milují sport, se tam z Británie stěhuje za prací. A tak při popíjení U Bruna vznikla myšlenka vytvořit vlastní tým. “V té době nebyla liga nějaká extra organizace. Chtěli 500 liber za elitní tým a 500 liber za “béčko”. Řekl jsem si fajn, šel jsem za dědou, jestli by mi s tím nepomohl, a tak v podstatě vznikla myšlenka založit klub,” říká Louis Perry.
Další fází byl nábor hráčů a trenéra. Pravidelným hostem U Bruna byl Mick Embleton. Ač byl mezi Louisem a Mickem rozdíl 30 let, pojila je láska k fotbalu. “Byli jsme si velmi blízcí a vím, že se mi svěřil, že kdysi nějaký tým trénoval. Vezme i tuhle roli? Měl jednu podmínku. Byl zarytý fanoušek Newcastlu United a jeho blízký kamarád byl Alan Shearer. Takže trval na tom, že součástí jména klubu budou “Straky”...”
A tak se zrodil klub Bruno's Magpies. “Když se teď dívám zpátky, směju se. Poplatek za přihlášku do klubu bylo vypití několika piv. Do klubu jsme přijímali většinou ty, kteří k nám chodili na skleničku. A začali jsme hrát nejnižší soutěž, tedy druhou gibraltarskou ligu,” dodává Perry.
Po dvou letech se Mick Embleton s týmem rozloučil, už neměl tolik času. A Louis Perry si utrhl křížové vazy v koleni. Najednou nemohl hrát a začal fotbal vidět trochu jinak: “Cítil jsem, že se tady fotbal mění. Gibraltar byl přizván do organizace UEFA. Bylo to najednou vážnější a já nechtěl, abychom byli navěky jen hospodským týmem. Každý týden jsme prohrávali, potřebovali jsme se rozvíjet…”
Krasobruslař z Eltonova Watfordu
Louis byl zaměstnán v realitní společnosti Chestertons a když hledal řešení svého problému, vzpomněl si na jednoho zajímavého klienta. Haig Oundjian reprezentoval v krasobruslení Velkou Británii na olympijských hrách v Grenoblu 1968 a v roce 1971 dokonce získal bronz na mistrovství Evropy. Známý byl ale především jako místopředseda i předseda fotbalového Watfordu, kdy společně s Eltonem Johnem a trenérem Grahamem Taylorem dostali klub do Premier League.
“Haig byl mým klientem v realitce," vysvětluje Louis. "Věděl jsem o jeho fotbalové minulosti a oslovil jsem ho s tím, jestli by měl chuť se vrátit. Řekl jsem mu, o čem to je a on mi odpověděl, že rád cestuje. Souhlasil s tím, že bude menšinovým majitelem a spolupředsedou.”
Ještě před Oundjianovým příchodem postoupily gibraltarské Straky do první ligy a v ní se usadily. Zároveň začala být lákavá vidina zisku 700 tisíc eur (17 milionů korun) pro vítěze za postup do kvalifikace Ligy mistrů. Z malých krůčků se najednou stávaly velké kroky.
“Brunovy straky” stoupaly v tabulce i díky tomu, že přetáhly od konkurence sportovního manažera Jansena Dalliho. “Pracuje dnem i nocí, abychom měli náskok před soupeři. Ostatní týmy utrácejí mnohem více než my. K nám přivádíme hráče z jiných destinací. Na Gibraltaru je snadné potkat spoustu Španělů. My se díváme spíš dál, máme hráče z různých zemí. Přináší to spoustu bolehlavů, ale je to jediná věc, která nás může dostat dopředu,” tvrdí dnes už předseda klubu Louis Perry.
Celníci, lodníci i světoběžník
Úspěch se dostavil. Magpies sice v lize končívají okolo páté příčky, v posledním pohárovém finále už ale sahali na trofej. Krutým gólem v nastavení jim sice mistrovský Lincoln vítězství vzal, o vstupenku do pohárové Evropy ale parta od Bruna coby poražený finalista nepřišla.
Dnes je součástí týmu devět místních hráčů, kteří pracují na Gibraltaru jako lodní úředníci, účetní nebo celníci. Zbytek jsou profesionálové z Brazílie, Argentiny, Kanady a samozřejmě Anglie. Kapitánem je Mexičan Paco Zuniga, v týmu jsou dva vysloužilí reprezentanti Ghany. Nechybí ani Jose Galan, Španěl, který se prohlašuje za největšího fotbalového cestovatele světa. Než se přidal k Bruno's Magpies, hrál v 15 zemích.
Při premiéře v Konferenční lize přišlo snové vítězství (2:1) nad severoirskými Crusaders a do čtvrteční odvety poletí Magpies vstříc senzaci. “Chápete, že pokud to tam uhrajeme, tak poletíme do Švýcarska a budeme hrát s Basilejí?” směje se Louis Perry.
Zatímco ten pravý Newcastle si letos o fotbalové Evropě může nechat zdát, Magpies si svůj sen žijí: "Řeknu vám, je to neuvěřitelný příběh, který vznikl naprostou náhodou. Před pár lety jsme s Mickem seděli u piva a řešili, jak si tady zahrát fotbal a dnes hrajeme Evropu. Myslím na tolik šílených věcí, které jsme během té cesty zažili,” kroutí hlavou Louis Perry, který bar U Bruna a jeho restauraci spoluvlastní a jako tradici zavedl setkávání hráčů a fanoušků po každém zápase.