Do elitní osmičky se dostal jako jediný Evropan a nejen kvůli tomu působil v porovnání s ostatními trochu nepatřičně. Na rozdíl od svých zámořských soupeřů neměl sluchátka v uších, ani módní značkové oblečení od sponzorů, neupozorňoval na sebe rozmáchlými pohyby nebo siláckým chováním. V modré teplákové mikině se slovenským státním znakem a s poctivým knírkem pod nosem vypadal spíš jako tajný agent, který se infiltroval mezi zlobivou chásku.
Prostě "old school". Ovšem v tricích se nastupující generaci vyrovnal. A potvrdil slova svého kouče Tomáše Vintra, ikony tohoto sportu, který před závodem tvrdil, že je "Rišo" má úrovni medaile. "Ve finále to padalo, první jízda skvělá, druhá ještě lepší. Tlačil jsem na pilu, jsem moc spokojený. To, co jsem dva roky trénoval, se mi vrátilo. Dnešní výkon by jinde stačil na první trojku. Jenže tady se lidi odhodlali k trikům, které nedávali ani v tréninku. Vesmír se zbláznil," usmíval se Tury po závodě.
Na prkně začal jezdit jako šestiletý kluk. Zbláznil se do něj, když mu děda koupil playstation a s ním i hru s Tonym Hawkem, průkopníkem jednoho z nejmladších olympijských sportů. "Okamžitě jsem si řekl: Tohle chci dělat! A mámě jsem oznámil, že budu profesionální skateboardista,” vzpomíná.
Dostal své první prkno a s kamarády na něm na košickém sídlišti Ťahanovce denně zkoušeli své první triky. Jenže jim chyběl pořádný park, trénovali na venkovním asfaltovém hřišti na basketbal, na němž si stavěli vlastní překážky. Pro sousedy byli trnem v oku a těmi, kdo "všechno ničí". "Vyhazovali nás, dostával jsem od policajtů pokuty za ježdění," vzpomíná Tury. Paradoxem je, že nyní patří pod Sportovní centrum policie, kde dostal i práci. "Moc si toho vážím. Nezavřeli za mnou dveře ani poté, co jsem se nekvalifikoval do Tokia," říká s vděkem.
A to ani navzdory tomu, že jej v té době začaly sužovat velké bolesti. V roce 2018 si na závodech v Montrealu na několika místech zlomil loket. Během následné operace mu kloub sešroubovali, tři roky se všechno zdálo být v pohodě. "Jenže pak se mi loket začal blokovat, tak jsem šel do nemocnice." Tam mu šrouby vyndali, protože se uvolnily, a rozbitou hlavičku vřetenní kosti nahradili silikonovým implantátem.
Skateboardisté jsou na komplikovaná zranění zvyklí. Přestože mají na kloubech a hlavě chrániče, pády na tvrdý beton šeredně bolí. "Musíte být fyzicky odolní a vydržet tolik bolesti, že si to spousta lidí ani nedokáže představit. Teď mám rozbité celé tělo, jsem rád, že vydrželo. Děkuji všem doktorům a fyzioterapeutům, kteří mě dali dohromady," vykládal po olympijském finále.
Aby se připravil na pařížskou výheň na náměstí Svornosti, trénoval v Dubaji v 45stupňovém vedru. Přesto i jeho, ostříleného matadora, závod překvapil. Fantastickou atmosférou, jíž vytvořily tisícovky nadšených fanoušků. Na tribuně mezi nimi usedly i celebrity v čele s americkým rapperem Snoop Doggem.
Dokonce i slovenský prezident Peter Pellegrini přišel fandit. "Bylo to jako na hokejovém stadionu, tolik lidí jsem na stadionu ještě neviděl. A bylo těžké to vydržet. Prezidentovi jsem poslal srdíčko, vidět ho na mé disciplíně je šílené," prohlásil skateboardista.
Do Česka se přestěhoval kvůli tomu, že na Slovensku chyběly skateparky. "Praha a Košice se v tomhle ohledu nedají srovnat." Kdo ví, třeba mu nadšený prezident nechá postavit v jeho domovském městě jeden pořádný…