Reklama
Reklama
Reklama
Další
Reklama
Reklama
Reklama

Vzpomínka na Františka Cipra: Právník s gesty ze Západu i završitel sametové revoluce

eFotbal / Pavel Procházka
František Cipro a jeho emoce na střídačce.
František Cipro a jeho emoce na střídačce.Profimedia
František Cipro (†75), jenž v úterý po dlouhém boji podlehl rakovině, patří k nezpochybnitelným legendám fotbalové Slavie. Jako hráč ji vedl jako kapitán, jako trenér ji vrátil na úplnou špičku doma i v Evropě. I proto zaslouží charismatický kouč obšírnou osobní vzpomínku.

Poprvé jsem si ho všiml už jako školák, který chodil v 70. letech minulého století do starého Edenu. Rodák z Jihlavy, útočník, který si zkusil ligu v Pardubicích, přišel do Slavie jako čerstvý vítěz Československého poháru z Gottwaldova (dnešního Zlína), kde válel v útoku vedle mladičkého pozdějšího mistra Evropy Zdeňka Nehody. Ve Slavii zase nejprve nastupoval s dalším budoucím evropským šampionem Františkem Veselým. Pak se přesunul do zálohy, a když nebyl nikdo vhodný na kraj obrany, stal se řízným levým bekem. A také kapitánem červenobílých.

Měl jsem ho jako hráče rád, líbilo se mi, že tehdy nosil dlouhé vlasy a že góly oslavoval po vzoru západních hvězd, od nichž z televize odkoukal vítězná gesta. A oceňoval jsem, že jako jeden z mála dokázal při ligovém fotbale vystudovat – stal se doktorem práv. Samozřejmě jsem tehdy nemohl tušit, že se spolu budeme za čtvrtstoletí pravidelně setkávat pracovně, on coby trenér, já jako fotbalový novinář.

V roce 1974 slavil Cipro zisk Českého poháru, ve finále červenobílí v odvetě na Letné zdolali Spartu. Titulu, k němuž měli slávisté v roce 1976 velmi blízko, se ale jako aktivní fotbalista nedočkal. Zatímco se slávisté přetahovali o první místo se Slovanem Bratislava, vyfoukl jim ho nakonec třetí vzadu – Baník Ostrava.  

Hlavně sparťanští fandové Ciprovi vyčítali, že v jednom derby zlomil nohu tehdejšímu velkému letenskému talentu Janu Buškovi, jenž pak s fotbalem předčasně skončil. Na tom zápase jsem osobně byl a pamatuji se, že rozhodčí po souboji Buška s Ciprem vůbec faul nepískal.

"Byl jsem s Honzou kamarád, i potom jsem se s ním setkal. Myslím si, že mu to fotbalovou kariéru neukončilo, pak ještě hrál ve Viktorii Žižkov a v Jílovém. Nebylo to úmyslné zranění,  bohužel, to se ve fotbale stává. Šli jsme do souboje, byl jsem tam dřív než on. Navíc tam Honza nešel naplno. Když se jde do souboje napůl a se strachem, většinou se to odskáče. Rozhodně mám v tomhle čisté svědomí. Bušek pak, bohužel, ještě mladý zemřel," vzpomínal Cipro po letech na tento nešťastný souboj při jednom internetovém rozhovoru s fanoušky.

Titul ve 49 letech po 49 letech

Když se v polovině 90. let do Edenu vrátil coby sportovní ředitel a pak trenér, měl už za sebou coby kouč triumf v podobě ligového postupu se Zbrojovkou Brno a angažmá v Blšanech. A hned ve své první trenérské sezoně 1995/96 získal se sešívanými vytoužený titul! Tehdejší tým s Poborským a Šmicerem pak navíc tvořil základ Uhrinových vicemistrů Evropy 1996 z Anglie.

Zisk mistrovského poháru byla o to větší sláva, že jej klub dobyl předtím naposledy v roce 1947, když byl Cipro ještě miminko. V komunistické éře to nešlo. Až zase v roce 1996, po dlouhých 49 letech, s trenérem, jenž také zrovna slavil 49 let svého života…

Velký slávista a všeuměl František Ringo Čech tehdy s patosem a nadsázkou, jak u něj bývá zvykem, pravil: "Až nyní, kdy Slavia konečně získala titul, můžeme říct, že naše sametová revoluce byla završena." 

Mistry ze Slavie pak osobně pozdravil i další slávista, prezident Václav Havel, který na slavnosti na pražském Žofíně prohodil nejprve pár vět právě s Ciprem. 

"Vím, co ten titul pro řadu generací slávistických fandů znamenal. Mě hlavně těšilo, že jsme na Spartu v roce 1996 získali náskok 21 bodů. Jinak jsem si ale vždycky víc cenil postupu do semifinále Poháru UEFA ve stejném roce. Měli jsme tehdy skvělé mužstvo, jedno z nejlepších v Evropě, klidně jsme ten Pohár UEFA mohli i vyhrát. Škoda, že se náš slávistický tým po šampionátu v Anglii rozpadl, dokázal by ještě víc," vracel se kouč rád do vzpomínek. 

Přesto ještě v roce 1997 vybojoval s oslabenou Slavií bez hvězd i domácí pohár. Až pak odešel zkusit trenérské angažmá do rakouského Innsbrucku. Trenérem národního celku se nikdy nestal, byť by ho v této funkci jeho bývalý blšanský šéf a tehdejší předseda fotbalového svazu Chvalovský moc rád viděl. 

Zastánce sparťanských ikon

Do Edenu se pak Cipro v trenérské roli ještě dvakrát vrátil – v roce 2010 už na tom byl klub ekonomicky špatně, ale předtím v sezoně 1999/00 mířil kouč se Slavií nejen do čtvrtfinále Poháru UEFA, kde jeho tým zastavil až Leeds, ale také k dalšímu titulu. Nebýt podezřelých okolností a "náhlé ztráty formy" některých slávistických opor či reprezentantů, nejspíš by tento druhý vavřín i získal. Radovala se Sparta…

Soupeřů z Letné si Cipro vážil. S respektem mluvil třeba o Tomáši Řepkovi, jehož vedl v Českých Budějovicích, kde společně "na stará kolena" zachránili ligu. Nebo se mu hrubě nelíbilo, když při jednom utkání Ligy mistrů diváci na Letné pískali na Horsta Siegla. "Jako kdyby zapomněli, kolik toho Horst pro Spartu udělal!" zlobil se v září roku 1999.

Coby právník byl vzdělaný a inteligentní, ale nezneužíval toho. Ctil a respektoval novináře, pouštěl je na tréninky, rád s nimi diskutoval, vyměňoval si s nimi názory. A jako většina chlapů byl ješitný, i když docela roztomile. 

V deníku Sport jsme odedávna uváděli sestavy se jmény hlavních trenérů. Začátkem mistrovské sezony 1995/96 to Slavii ještě moc nešlo a Cipro se nás tehdy zeptal: "Proč v tom Sportu v sestavách píšete jenom ‚trenér František Cipro‘? My to s Pepíkem Pešicem děláme všechno spolu, napište tam teda raději ‚František Cipro a Josef Pešice‘.“ Jeho přání jsme vyhověli. Slavia se pak stala slavně mistrem a Cipro se najednou ptá: "Hele, proč vy píšete v tom Sportu ‚Trenéři František Cipro a Josef Pešice‘? Tak jasně, všechno děláme spolu, ale tu hlavní zodpovědnost, tu mám já!"

Ovšem novinářské práce si vážil, ostatně i jeho syn František Cipro mladší, který se stal později šéfem agentury Prague City Tourism, vystudoval fakultu sociálních věd.

Životní zklamání s Doněckem

Největší fotbalové zklamání zažil Cipro na konci léta roku 2000 v odvetě závěrečného předkola Ligy mistrů proti Šachtaru Doněck. Tedy klubu, který už tehdy měl několikanásobně vyšší rozpočet než Slavia a mířil mezi nejlepší evropské celky. Slavia byla naopak po evropském šampionátu 2000 opět oslabená o některé opory. Přesto díky Ivu Ulichovi v Doněcku v prvním duelu vyhrála 1:0.

Na Strahově to byla ještě v 90. minutě postupová plichta 0:0, Jiří Lerch navíc neproměnil vyloženou šanci. Anglický sudí nastavoval jen dvě minutky. Jenže… "V tom nastaveném čase jsme inkasovali, zápas šel do prodloužení, v něm jsme dostali druhý gól a s Ligou mistrů byl konec. Kdykoli si na to vzpomenu, zamrazí mě. Mám to pořád v sobě. Byli jsme krůček od postupu, chybělo asi 30 vteřin. Nikdy jsem se na to nepodíval ze záznamu, ani to nikdy nechci vidět. Byla to pro mě sportovní tragédie. Před lavičkou stálo 30 fotografů, byli připraveni fotit oslavy, čekali... A najednou bum, fotografové zmizeli. Tribuna za mnou, která předtím křičela ‚Franta na hrad!‘, mi za chvíli nadávala," vzpomínal Cipro na nejhorší moment své trenérské kariéry.

Vážil jsem si, když přišel na autogramiádu knihy "Věčná Slavia", na jejichž nových vydáních jsem se mohl po Vítězslavu Houškovi autorsky podílet. Před pěti lety jsem Ciprovi už páté vydání poslal na jih Čech do Hluboké nad Vltavou, kde v závěru svého života bydlel. Nové, šesté vydání jsem měl připravené na 13. dubna 2023 jako dárek k jeho 76. narozeninám. Už mu ho, bohužel, nepředám…