Vůjtek: Stříbro bude motivace. Aby šel český hokej nahoru, musejí se úspěchy opakovat
Čím vás dvacítka vedle vytoužené medaile nejvíc potěšila?
"Hlavně soudržností. Stačili bruslařsky, tvrdostí, technicky. Hráli moderní hokej, po ztrátě puku se snažili okamžitě napadat a dařilo se jim to. Klukům nechyběl důraz, vyhrávali osobní souboje, z toho pramenily šance a góly, které dávali."
Na umístění na pódiu národního týmu juniorů se čekalo dlouhých 18 let. Proč se ten úspěch povedl zrovna tomuhle mužstvu? Čím je zvláštní v porovnání s těmi, které reprezentovaly na šampionátu v minulých letech?
"Pojetím hry. Když se podívám na soupisku týmu, z české extraligy byli v základní sestavě jen čtyři hráči. Přičítám to tomu, že ostatní kluci odehráli rok, dva venku, kde je větší konkurence, propaguje se tam rychlejší a důraznější hokej ve větším tempu. Tohle se přeneslo i do naší hry."
Čím ještě čeští mladíci vynikali?
"Musím říct, že jsme měli výborné beky. Uměli jak zastavit soupeře, tak rozehrát a vystřelit. Velice dobře podporovali útok, nebáli se udělat kličku na modré čáře… To jsou věci, které jsou už roky běžné ve hře velmocí jako Kanada a ostatní. U nás se to objevilo až teď."
Když je řeč o obráncích, jedním z těch hodně výrazných byl i David Špaček, syn Jaroslava Špačka, jehož jste měl ve dvacítce v roce 1993 vy. Připomněl vám David tátu?
"No, je to pravák, Jarda byl levák. (usmívá se) Myslím, že mladý je šikovnější ve hře s pukem. Jeho táta byl tvrdý, důrazný typ, který nedal nikomu nic zadarmo, junior umí víc zaútočit. Třeba jako se Švédy, kdy krásně v powerplay potáhl puk a ze strany uvolnil Jiříčka, a ten z voleje pálil na 1:1. Tyhle věci má mladý trošku víc než Jarda."
Ve zmíněném roce 1993 jste byl koučem ještě československé juniorky, která porazila Kanadu 7:4 a zajistila si bronz. Do tohoto turnaje byla poslední, které se to v základní době povedlo…
"Tehdy se hrálo jiným systémem, nebylo play off, utkával se každý s každým a my jsme se s Kanadou střetli až na konec programu. Nahrálo nám, že už měli jistý titul mistrů světa, nehráli úplně na 100 %, což nám pomohlo k bronzové medaili. Čímž ji samozřejmě nechci srážet, ale měli jsme výhodu."
Za dob federace platilo, že se dvacítka pravidelně umisťovala v elitní čtyřce, což už je dnes nemyslitelné. Může letošní úspěch založit podobnou tradici, nebo byl jen dílem tohoto výjimečného týmu?
"Těžko předvídat. Nyní se sešel mimořádný tým, ale je pravda, že ty opory, hvězdičky, které v něm teď byly, ještě mohou hrát příští rok. Šapovaliv, Kulich, Šalé… Na dalším šampionátu budou hvězdami našeho celku. Je otázka, jaký se v tom ročníku povede najít brankář. Každý rok je jiný. Každopádně letos jsme po dlouhé době hráli perfektní hokej. Dřív jsme spíš čekali, co na nás soupeř vypustí a jestli se nějakou chytrostí dostaneme do šancí. Teď jsme byli aktivní, bylo tam hodně bruslení i kombinace, výborná koncovka."
Jaký podíl na výsledné hře měli trenéři Rulík s Kalousem a Židlickým, které dobře znáte?
"Velký. To oni museli určit styl hry týmu, že bude na ledě odvážný, že nezaleze na červenou čáru, jak jsme to v minulosti několikrát viděli. Nebo že nebude propadat napadáním, že bude forčekovat tak akorát, aby hráče s pukem mohl dojet a překazit soupeři rozehrávku. Ten systém nebyl od hráčů."
Co tenhle úspěch může obecně znamenat pro český hokej?
"Teď možná poslouží jako motivace pro mladé kluky. Ale stejně si myslím, že k tomu musí docházet nějaký rok po sobě, jako to bylo v 90. letech a dřív. Tenkrát se z juniorky pravidelně vozily medaile a když se to nepovedlo, byla to výjimka. Teď se to otočilo. Aby hokej šel nahoru, musí se medaile opakovat."
Na začátku rozhovoru jste se zmínil o tom, že za nynějším úspěchem stojí i fakt, že spousta hráčů působí v zahraničí a tudíž ve větším konkurenčním prostředí. Doplácí podle vás český hokej na slabou konkurenci v domácích soutěžích?
"Určitě. O juniorské soutěži se mluví už roky, že počet mužstev v ní je příliš. Teď se povedl snížit na 14, jenže se už zase uvažuje o 16 účastnících. Takže se zase vracíme zpátky k tomu, co jsme nechtěli. Místo toho, aby týmů bylo 12. Hráči by chodili z menších klubů do větších, zápasy by byly o něčem jiném. Teď vede tým po 1. třetině o čtyři góly a už není o co hrát. Ztrácí se motivace pro trénink i pro zápas…"