Na mistrovství světa do Alexandra Palace se vracíte už potřetí. Co to pro vás znamená?
"To je jednoduché. Je to největší a nejúžasnější turnaj, co může šipkař zažít. Už jen dostat se tam je obrovská pocta a odměna, protože za celý rok musíte absolvovat množství turnajů, abyste se kvalifikovali. Je to i dobře zaplacená odměna, vlastně vůbec nejlépe. Jelikož budu na mistrovství světa startovat už potřetí, tak mohu říct, že už vím do čeho jdu. Mám nějaké zkušenosti, což cítím jako výhodu."
Los vám do prvního kola přihrál Australana Raymonda Smithe…
"Co si budeme nalhávat, je to těžký soupeř. Člověk o něm celý rok neví, protože hraje bez karty. Je to nevyzpytatelné. Loni ale došel až do osmifinále a jediná výhra ho dělila od zisku karty pouze z mistrovství, což by byl raritní a krásný počin. To se mu nepovedlo, vrátil se do Austrálie a hrál světovou sérii bez výrazných úspěchů. V tomto ohledu to bude velká neznámá, na druhou stranu dobře vím, co dokázal loni a na základě toho se připravuji."
Věříte si na něj?
"Letos se cítím velice dobře, což je pro hráče vždycky nesmírně důležité…"
Bojovat budete v ikonické "Ally Pally", která má daleko do moderních hal typu londýské O2 Areny...
"Ally Pally má neuvěřitelné kouzlo. Je to sice starší budova, ale když do ní vniknou diváci, tak se promění v obrovskou tržnici. Je tam občerstvovací mezisál, kde vyrostou stánky jako v Praze na trhu. Je tam obrovský nával, tisíce fanoušků se prolíná... A samotná hala? Nádherná záležitost. Dýchá z ní magické kouzlo. Kdyby mě vypustili z tréninkové místnosti na stage, tak tam chodím do konce roku… Možná toho příštího (směje se). Je to strašný labyrint. Když vás táhnou z odhodové místnosti na nějaký rozhovor, focení, tak procházíte tisíce chodbičkami… Je to nesmírně zajímavé."
Říkáte tisíce fanoušků... Zažil jste ji tedy také jinak, než jako hráč?
"Ano, měl jsem dokonce možnost vidět v akci Phila Taylora. Hrál zrovna zápas s Garym Andersonem, nádherný souboj. Byl jsem z toho nadšený. V té době jsem měl za sebou dvě mistrovství světa BDO, které byly také krásné – hodně let se hrálo v Lakeside, kde byla rovněž skvělá atmosféra. Ale tohle bylo ještě monstróznější. Člověk byl chvílemi až vyděšený. Fantastické. Byl jsem s kamarádem, kterému jsem poté řekl: Bylo to krásné, ale vrátím se sem až jako hráč."
To jste také dodržel...
"Podařilo se mi to. Hned druhý rok jsem se kvalifikoval."
Na turnaje se vracím jako domů
V šipkařském světě jste se usadil, aktuálně dohráváte mezi profíky už třetí sezonu. Co se za tu dobu změnilo?
"Přijde mi to trošku jednodušší. Co si budeme povídat, když přijde člověk někam poprvé, tak je z toho chtě nechtě vyjukaný. Nevěděl jsem do čeho jdu. Dokud jsem se neobouchal, tak jsem byl vyplašený a nemohl nabrat zkušenosti. S odstupem času se na turnaje vracím jako domů. Jdu mezi své kolegy, se kterými si pokecám. I když moje angličtina není žádný zázrak, ale jsem schopný se domluvit na základních věcech. O šipkách se dá povídat pořád dokola to samé (směje se). Samozřejmě už i ostatní mě berou jinak, než když jsem tam přijel jako zajíček poprvé. Největší rozdíl vidím v konzistentnosti výkonů. Cítím, že s těžkými zápasy se zlepšuji a získávám více zkušeností, které mohu následně zúročit."
Vzpomenete si na moment, kdy jste získal profi kartu. Na tu šipku, která vše otevřela?
"Samozřejmě si to vybavuji. Myslím, že mi zbývalo 56 a hned druhou šipkou jsem zavřel double 20. Zápas jsem vyhrál tuším 5:2. Bylo to ještě ve starém formátu Q-School, který se hrál čtyři dny a počítaly se body za vyhrané plné kolo. Když jsem odhodil tu poslední šipku, tak jsem byl někde neskutečně nahoře. Celý turnaj jsem si věřil, věděl jsem, že by mi měla stačit účast ve čtvrtfinále, ale chtěl jsem to celé vyhrát. To se povedlo. Nával emocí byl obrovský. Celá naše nemalá skupina na mě naskákala (směje se)."
Do té doby to ale muselo být složité i finančně. Jak to vůbec funguje, jsou šipky dobře zaplacené?
"Kdo si myslí, že začne hrát šipky a bude vyhrávat… Tak to úplně není. Podle mého názoru je to běh na dlouhou trať a je třeba jít postupně. Já jsem podepsal půl roku před tím, než jsem získal profi kartu smlouvu s anglickou agenturou, která mi pomáhala. Takže v tom to bylo snazší. Nejdražší je ovšem čas. Když máte doma dvě malé děcka, stavíte barák… Tak to není úplně sranda. Všechno se ale dá skloubit a vyřešit, což se povedlo i nám."
Vy máte vlastní firmu, ale co, kdybyste jí neměl? Uživil byste se šipkami?
"Když to vztáhnu na sebe, tak teoreticky ano. Ten čas, který věnuji firmě, bych musel maximálně investovat do šipek. Je to individuální, dost o tréninku. Každý má ale svou hranici, kterou ani osmihodinovým tréninkem nepřekoná. Je potřeba talent a štěstí v danou chvilku. Pak to jde. Když člověk přijede na základní turnaj a prohraje první zápas, tak nedostane nic. Vítězství v prvním kole je tuším za 750 liber (asi 21 tisíc korun). Pokud jste pod nějakou stájí, tak se dělíte půl na půl. Ona hradí kompletně náklady, ale polovinu výhry sebere. Pokud se ale vydaří jeden turnaj za celý rok, tak se dají přivést pěkné peníze. Mně ale vyhovuje to, že mám firmu, která nějaký zisk generuje a nemusím se třepat, že když nevyhraju, tak nebude na chleba. Je to méně stresující. Přiznám se, že jsem si nikdy turnaje nevybíral podle prize money. Vždycky jsem se těšil, kolik mi po výhře připravili do obálky. Peníze jsou hezké, ale pro mě až po turnaji."
Zmínil jste, že máte rodinu. Jak se tváří, když jste třeba 14 dní na tripu?
"Na to nebudu odpovídat (směje se). Je to samozřejmě těžké. Do té doby, než jsem začal jezdit po turnajích PDC, jsme s manželkou Karolínou neudělali krok bez sebe. Všechny turnaje absolvovala se mnou. Hraje také šipky, v softech (šipky s plastovým hrotem) jsme společně vicemistři Evropy, mistři republiky… Všude jsme byli spolu a nešlo si ani představit, že tomu bude jinak. S dětmi se to samozřejmě změnilo."
Kolik času vlastně strávíte na turnajích?
"Například letošní sezona je extrémní. Jelikož jsem přišel o kartu, tak jsem měl asi jen sedm volných víkendů za celý rok. A maximálně dva za sebou. Opravdu extrémní. Jen po Nizozemsku a Německu jsem najezdil snad osm tisíc kilometrů. Sám, v autě."
U terče by vás soupeř nejraději podřízl
Říkal jste, že vás ostatní berou. Ale jak to chodí obecně? Panuje mezi šipkaři rivalita?
"Každý nevyjde s každým. Tak to prostě chodí. Já jsem celkem bezkonfliktní, promluvím s každým. Jsou hráči, kteří si zalezou do kouta, hážou si na svůj terč a nepotřebují s nikým mluvit. Buď chtějí klid nebo jsou plaší a nepotřebují se s nikým vykecávat. Na druhou stranu je spoustu hráčů, kteří prošli BDO, kde vše fungovalo jako jedna velká rodina – sedělo se u jednoho stolu, dalo se pivo a smálo se. V tom někteří pokračují dál. Pak jsou mladí Nizozemci a Angličani, kteří si nacpou sluchátka do uší a jedou si svou… Když člověk nejde na terč, tak se všichni chovají vesměs přátelsky."
A u něj?
"Tam by vás soupeř nejraději podřízl. Jde o prachy, nikdo nechce prohrávat. Na terči je zkrátka rivalita velká. Jakmile skončí zápas, tak si hráči podají ruku a za pět minut už si v klidu povídají."
Vy jste znám pro svou dobráckou povahu...
"Občas mi říkají, že je to až na škodu. Neměl bych se prý tak kamarádit, ale být občas taky trochu hnusný. To mi ale úplně nesedí. Myslím si, že je člověk schopen vyhrát i s tím, že nebude svině. Chovám se normálně a nevidím v tom problém."
Atmosféra na šipkách je oproti některým sportům specifická. Nedokáže šipkaře publikum někdy rozhodit?
"Určitě dokáže. Problém je, když se vám nedaří, jste rozladěný a někdo na vás ještě pokřikuje. Není to úplně vyhovující. Já osobně vylezu na pódium, pozdravím se a vypnu hlavu. Naopak plná hala, ve které to vře, je příjemnější než když na vás pokřikuje nějaký jedinec. Zažil jsem Ally Pally bez diváků. Byl jsem tam já, protihráč, tři rozhodčí, pět kameramanů a zvukaři. Z repráků se valila "atmosféra", to byla zvláštní zkušenost.
Speciální to muselo být na Královce...
Tam bylo asi 2000 lidí a 1900 z nich řvalo moje jméno. Z toho jsem měl husí kůži až… (směje se). Ve světě se fandí globálně, pokud nejste Angličan, kteří mají tisícovky fanoušků… Pokud ale hrajete hezké šipky, rádi vás podpoří. Pokud teda zrovna neníčíte nějakého jejich mazlíčka (směje se). V Česku to bylo topový. Pouštím si zpětně záběry, je to neskutečný.
Není házet jako házet
Sport je v drtivé většině o fyzické i mentální přípravě. Šipky jsou ale něco úplně jiného…
"Pro mnoho hráčů je to povzbuzení. Žádná extra příprava být nemusí, je třeba akorát vydržet házet co nejdéle a co nejlépe. Ale není házet jako házet. Musí to dávat smysl. Je třeba udržet koncentraci. Mentální příprava je kapitola sama o sobě. Každý se s tím dřív nebo později potká a pozná, co mu vyhovuje. Jestli mentální kouč, meditace… Nějak je třeba mysl uvolnit, aby se člověk dostal do fáze, kdy dokáže hlavu vypnout i před plnou halou a předvede na terči to nejlepší."
Jak jsou na tom české šipky v porovnání se světem?
"Jsme pořád trpaslíci, které pomalu vyrůstají jako houby po dešti. Jedna dá signál druhé a pomalu vzniká nová éra. Za posledních pět, sedm let ale urazily cestu, která se tehdy považovala za nemožnou. Může se stát, že příští rok budou tři hráči s kartou. Je to velice vyrovnané a kvalitou to jde ve světě nesmírně nahoru. Pokud nedáš jednu, dvě šipky na doublu, tak tě soupeř rozstřílí. Na jednu stranu je to kruté, na druhou stranu skvělé."
Na mistrovství světa budou hrát i tři ženy. Před dvěma lety zazářila Fallon Sherock. Jaké je to hrát proti dámě?
"Fallon se dostala do třetího kola, což bylo unikum. A zcela zaslouženě, hrála krásné šipky. Nejenže dobře vypadá… (směje se). Já jsem se potkal na okruhu s Lisou Ashton, také skvělá hráčka. Přesvědčil jsem se, že je schopná chlapa rozstřílet průměrem přes 100… Ale z top úrovně s ženami žádnou zkušenost nemám. A když se teď losovalo mistrovství světa, tak se přiznám, že jsem na ně narazit nechtěl. Člověk ani neví, jak by se u terče zachoval. Co si budeme povídat. Když nastoupí žena, celá hala jí fandí. Navíc jsou to skvělé šipkařky. Musí to být velmi těžké."
S čím letos jedete do Londýna?
"Cíle by měl mít hráč vždycky vysoké, ale zároveň reálné. Pro mě osobně je důležité vyhrát první kolo. Nic mi to sice nezaručí, ale pro mě je to velký krok. Před dvěma lety jsem byl velice blízko. Na ty doubly vzpomínám… Chtěl bych to prolomit. Věřím, že když zvládnu první zápas, tak jsem schopný na to navázat a pokračovat v dobrém výkonu. Abych získal kartu, potřeboval bych dvakrát vyhrát. To by bylo fantastické. Někde v hlavě to mám. Chci si hlavně užívat. Pořád mě to neskutečně baví, řekl bych, že čím dál tím více…"