Je čas na velký tenis, tuší Jamrichová. Triumf ve Wimbledonu rodiče neviděli, nepustila je tam

Bylo to snové období. Na čtyřech po sobě jdoucích juniorských grandslamech prohrála mladičká slovenská tenistka jen dva zápasy. V New Yorku skončila v semifinále, v Paříži ve čtvrtfinále a v Melbourne a ve Wimbledonu vyhrála. Při prvním triumfu se stala světovou jedničkou své kategorie a v tenisovém chrámu v All England Clubu se pak s dívčím tenisem rozloučila.

Pro tenis se přitom rozhodla až ve svých 13 letech a specializuje se na něj pouhé čtyři roky. Předtím plavala nebo běhala po oválu. "Můj taťka nejdřív chtěl, abych dělala atletiku, u které je celý život. Ale časem se to překlopilo k tenisu. Ten mě začal hodně bavit a pak se z něj pomalu stal můj hlavní sport," vypráví Renáta Jamrichová při setkání, které se uskutečnilo v průběhu turnaje Livesport Prague Open.

Bylo těžké tatínkovi říci, že jste si vybrala jiné odvětví?

"Myslím, že to tak nějak samo vyplynulo. Asi by mě rád viděl běhat 600 nebo 800 metrů, dělala jsem dlouhé běhy. Ale určitě to nebylo tak, že by mě do něčeho tlačil. Naopak, než jsem měla svého trenéra, právě on se mnou jezdil na všechny turnaje. A myslím, že teď je hlavně spokojený a šťastný, že já jsem šťastná. Od rodiny mám velkou podporu."

Také běhal dlouhé tratě?

"On běhával tři kilometry přes překážky, taky u něj byla silná stránka spíš vytrvalost. Ještě doteď občas na závodech běhává. Předtím jsem to tolik nevnímala, ale teď když je možnost, jdu se něj podívat."

Bylo z atletiky na tenis daleko?

"Právě, že vůbec ne. Já jsem z Trnavy a tam jsme vyrůstali na našich lokálních kurtech, jsou hned vedle atletického stadionu. Až potom nás s trenérem přebralo Národné tenisové centrum, které mě vlastně od mých 14 let začalo i finančně podporovat. Takže teď trávím čas hlavně v Bratislavě. Ale Trnava je pro mě pořád domov. Velmi ráda se vracím domů, i když každý den dojíždím. Mám ráda ten pocit, když jsem s rodinou."

Pojďme ale k tenisu. Vy jste hrála juniorku až do svých 17 let. Přitom některé hráčky začínají mezi dospělými už v 15 letech. Neříkala jste si, že to pro vás může být handicap?

"Já si myslím, že každý má svou cestu. Nikdy jsem si neříkala, že už jsem někde mohla být, nebo že jsem mohla někde nečeho dosáhnout. Cítím, že ta má cesta, postupná a plynulá je také dobrá."

Také si nejde nevšimnout, že jste v posledním roce objížděla výhradně grandslamy. To byl plán?

"Je to tak. My jsme cestu postavili na takovém dlouhodobějším trénování. Nikdy jsem nebyla turnajový typ, spíš ten tréninkový. Takže filozofie je odehrát méně turnajů, ale s velkým focusem a být na ně připravená a fit. Jsem ráda, že jsem mohla poznat všechny čtyři grandslamy, vidět jak to na nich probíhá. Byla to super zkušenost."

Aby nebyla. V Austrálii jste triumfovala a už v lednu jste se stala juniorskou světovou jedničkou. Před pár dny přišel titul ve Wimbledonu. Uvědomila jste si, čeho jste dosáhla?

"Myslím, že je to hlavně velké povzbuzení směrem k budoucnosti. Možná jsem si po Melbourne uvědomila, že bych mohla zkusit velký ženský tenis. Takže přišlo rozmýšlení nad tím, zda hrát ještě celý další rok juniory a nebo zkusit přechod. Nakonec jsme se rozhodli, že Wimbledon bude poslední juniorský turnaj. Tím, že je v Evropě a docela blízko a že je na trávě, na které hraju ráda… A jsem moc šťastná, že jsem to na něm tak hezky ukončila…"

Velký ženský tenis jste ochutnala už loni při Fed Cupu, kde jste poprvé a úspěšně hrála proti Nadie Podoroské. Ale Praha byl váš vůbec první dospělý turnaj. Jaký je ten přechod?

"Je to velká změna. Herně i mentálně. Je to úplně jiný tenis a hráčky to berou úplně jinak. Mezi juniorkami jsem mohla rychle zakončovat, tady je cítit, že se každá výměna hraje naplno a čím déle se hraje, tím více ubývají síly. To je asi ten hlavní rozdíl, který vidím. Ale je i jiná atmosféra…"

Je cítit větší rivalita?

"Určitě ano. Na juniorce je to určitě víc přátelské, občas se ani tolik neřeší výsledky. Ale tady každá hráčka jede svou linii, každá má svůj tým, svého trenéra a ostatní je ani nezajímají."

Teď možná přichází doba, kdy budete na turnajích častěji. Nebude se vám stýskat po domovu?

"Asi je to teď trošku smutná představa. Na turnajích bývám sama jen s trenérem, což je samozřejmě super. Ale zároveň nemám své nejbližší u sebe. Takže bych určitě byla šťastná, kdyby za mnou občas na nějaký turnaj přijeli… (usmívá se)."

Doteď nejezdili?

"Vlastně ne. Na Slovensku sice vždycky přijdou fandit, ale já jsem pokaždé taková odměřená, protože je to pro mě někdy stres. Když se soustředím, tak jsem zvyklá jen na to, že je tam jen můj trenér. Ani na Wimbledonu naši nebyli. Sice chtěli přijet, ale řekla jsem jim, že si to chci odehrát sama a poslechli. (směje se)"

Slovensko má několik bývalých skvělých hráčů, vy jste prý trénovala i s Danielou Hantuchovou. Kdo vlastně byl váš vzor?

"Určitě Roger Federer, to říkám vždycky. Protože to, jak na kurtu působil a jak vypadal, pro mě bylo vždy něco, čeho jsem chtěla dosáhnout. Ta jeho nádherná hra, uvolněný styl. Nikdy ho nic nerozhodilo…"

Stihla jste ho vidět hrát naživo, nebo to bylo vždy jen v televizi?

"Bohužel jsem ho naživo neviděla. Já ani nejsem ten typ co si na turnajích dělá s fotky s hráči. Ale kdybych viděla Rogera, tak je to určitě jeden z těch, za kterým bych šla. To by byl splněný sen."

A co příležitost, zahrát si s Barborou Krejčíkovou a Kateřinou Siniakovou. Najednou proti vám stály hráčky, které vyhrály ženské grandslamy ve dvouhře i čtyřhře…

"To je samozřejmě úžasná zkušenost, hrát s takovými tenistkami na jednom kurtu, na jednom turnaji. Je to něco neuvěřitelného, vidět a zažít je v akci."

Aktuálně je léto, ale jak to bude se začátkem podzimu? Asi stále ještě studujete. Budete ten režim tenisu a školy stíhat?

"Bude to určitě těžké a už nyní to bylo velkém plánování. Není to tak, že by to všechno šlo levou zadní. Ale snažím se dělat, co se dá. Ještě mě čekají dva roky střední školy a ty bych velmi ráda dokončila a odmaturovala. A pak už snad bude vidět, jestli se tenisem budu moci živit nebo ne. Pak se asi rozhodnu, co bude dál."