U Maky nehrozí, že by se z úspěchu skácela, říká první kouč Vondroušové
Jak jste se vlastně dostal k tomu, že jste Markétu začal trénovat?
"Viděl jsem ji poprvé v Sokolově, když jí bylo kolem devíti, desíti let. Hrála se svým taťkou, šlo jí to velice dobře. Měla takový ten správný chlapecký přehled. No a po roce stráveném v mé skupině holek, kde byly hráčky spolu s rekreantkami, mě oslovila její maminka, že už potřebuje trénovat sólo. Takže jsme jezdili do Kynšperka, to je asi 14 kilometrů od Sokolova, kde jsem původně vyrůstal. Máme tam pět kurtů plus jeden travnatý a de facto tam nikdo nechodí. Dneska sportovat není pro mladé nic moc. Ovšem mě to vyhovuje, díky tomu jsem ji tam mohl vzít."
Čili za vámi Markéta musela dojíždět?
"Vozil jsem ji, což sedělo i její mamce. Naložil jsem ji po škole, jeli jsme tam, zatrénovali, přivezl jsem ji domů. Nejsem nijak časově omezený, takže to nebyl problém. No a tam jsme vlastně začali pilovat její hráčskou techniku. Nebyl to takový ten tenisový dril, jeden míček za druhým, ale spíš neustálé vysvětlování taktiky. A samozřejmě jsem s ní hrával i čtyřhru, aby se i do toho dostala. Byla velice chápavá, říkám tomu chlapské myšlení v ženském tenise. Dnes vidíte 90 % holek, jak stojí na zadní lajně a prásk, prásk, zprava, zleva. Buď to dneska vyjde, nebo nejde… V myšlení byla dobrá, hrála v té době i fotbal. Ten jí pak už zakázali, protože samozřejmě se tam může stát nějaké zranění. A občas jsme si dali squash, pinčes, byla ve všem soutěživá."
Takže její pestrý styl, jímž letos ovládla Wimbledon, to je něco, co jste jí dostával do hlavy už v útlém věku?
"No, chudince do hlavy ne, spíš do nohou. Když jsme to začali hrát, občas na mě řvala, že už se na to může vykašlat, že běhat nebude. Ale sama se přesvědčila o tom, že změna rytmu u tenisu dělá hodně. Jakmile stojíte vzadu, běháte zprava doleva a střílíte to zpátky jako třeba Svitolinová… Proto jsem věřil, že s ní nemůže prohrát, to by se něco muselo stát. Takže když tu soupeřku, která to moc neumí vepředu, pozvete na síť, chudák, neví, co má dělat…"
Věřil jste vaší bývalé svěřenkyni takhle pevně i před finále?
"Překvapilo mě, že byla Jabeurová myšlenkami mimo. Maky byla úplně v pohodě, měla stejný výraz v obličeji od začátku do konce. Jen si občas zařvala po dobrém míči. Neviděla, neslyšela kolem sebe, až dokud nebyl konec. V tom byla vždycky stejná. Nedávala najevo emoce, neviděl jsem ji, aspoň se mnou, že by vzala raketu a mrskla ji na druhý kurt. Když se naštvala, že prohrává, dala do hry ještě dvakrát tolik. Prostě nechtěla prohrát."
To byl přesně obrázek i čtvrtfinále proti Pegulaové, že?
"Nejen ten, to je každý zápas. U ní neuvidíte utkání, že si řekne: 'Tak prohrávám 0:3, nějak to tady odchodím a jdu pryč.' Ani v žácích to nikdy neudělala. Prostě to není v její povaze."
Pozná se u takhle malého dítěte, když ho dostanete do ruky, že to je opravdu výjimečný talent? Neříkám, někdo, kdo vyhraje Wimbledon, ale má před sebou velkou budoucnost?
"Poznáte to celkem dobře. Jako bývalý fotbalista třeba už u mladších žáků vždycky říkám: 'Hoďte na ně míč, rotaci a uvidíte, co to dítě udělá.' A ti, kteří k tomu mají absolutně přirozený vztah, vědí, kam ten míč odskočí. Maky k tomu přijde a je to pro ni automatické. To platilo i o dalších míčových sportech, během chvíle se do nich dostala. Můžete ji použít vlastně na všechno."
Wimbledon vyhrála jako první nenasazená hráčka v historii. To si říká až o to, že by z ní mohla být tenisová celebrita. Unese to v hlavě?
"Přesně jako v sobotním finále. Poker face. V tomhle má obrannou bublinu. Po finále jsem jí napsal ve zprávě, že je legenda. Jako kdyby byla už před důchodem. (usmívá se) Tím vítězstvím ve Wimbledonu má splněno i do budoucna. Myslím, že se jí bude i lépe hrát, i když na ni teď budou tlaky, kamkoliv přijede. U ní ale nehrozí, že by se z toho skácela. Pojede pořád stejně. Hlavní je, aby jí drželo zdraví…"