Průlomovou sezonu Noskové okořenilo vítězství nad idolem. Teď na ni spoléhá i reprezentace

Ještě než nasedla na letadlo do španělské Sevilly, kde oblékne reprezentační soupravu, zamířila do pražské prodejny prestižní značky Rado. Právě tamní výlohu totiž zdobí její portrét. Nosková se stala jednou z ambasadorek značky, která si dává záležet, aby byla vidět na časomírách tenisových turnajů a spojila své jméno třeba s australskou superstar Ashleigh Bartyovou.

Zatímco se jí na ruce třpytily nové luxusní hodinky, stále teprve osmnáctiletá teenagerka ochotně přiznala, že jí krok do prostředí velkého tenisu a s ním spojené partnerské povinnosti lichotí.

Před odletem za reprezentačními povinnostmi byl čas i zhodnotit pomalu končící sezonu. Mezi její highlighty byl třeba i střet s Petrou Kvitovou, která byla pro vycházející tenisovou hvězdu jednou ze vzorů. "Tehdy už mě vedl pan Kotyza a přiznal mi, že to byl vůbec první zápas, co nebyl na straně Petry, ale někoho jiného. Bylo to pak docela vtipné," vzpomíná Nosková na turnaj v Cincinnati, kde českou tenisovou ikonu porazila po náročné třísetové bitvě.

Pomohly vám jeho rady? Naznačil, jak na Petru hrát?

"To je samozřejmé. On Petru trénoval dost dlouhou dobu a myslím, že ji zná možná nejlépe ze všech trenérů. Bylo dobré mít ho zrovna v tu chvíli na své straně."

Nebyl to jediný letošní zápas s Petrou Kvitovou, na jaře jste na ni nestačila…

"Myslím, že jsem se z toho prvního zápasu, který byl v Miami, poučila. Bylo to druhé kolo a Petra pak celý turnaj vyhrála. Byla ve formě, to pro mě nebylo úplně nejlepší. Když jsem ji ale v Cincinnati porazila, samozřejmě jsem někde vzadu v hlavě měla myšlenku, že jsem vyhrála nad někým, kdo byl takový můj dětský vzor..."

Tenis je sport, ve kterém je velká rivalita. Mohou ovlivnit podobné zápasy kamarádství mezi hráčkami z jedné země?

"Spousta českých hráček si trenéry během kariéry vyměnila několikrát, takže se všichni známe. A holky jsou ke mně přátelské. Jsem ráda, že i mimo kurt mohu být v té české skupině tenistek."

Třetí rok po sobě jste odehrála přes 50 zápasů, už jste si zvykla na zběsilé tempo profesionálního tenisu?

"Osobně jsem zatím žádný problém neměla, ale přijde mi, že kalendář je dost nabitý a spoustu hráček to nutí, aby hrály tři nebo i čtyři turnaje za měsíc. Je to dost těžké pro nás všechny. Jak fyzicky, tak psychicky."

Jak často se vůbec v tomto režimu dostanete domů?

"Mám teď vlastně tři bydliště. V Přerově mám dvě tenisové adresy a ještě jedna původní je tam, kde jsem doma odmalička. Pořád se vracím k Valašskému Meziříčí. Je to takové zátiší v lese. Ale je pravda, že tam se objevím třeba jen jednou za čtyři měsíce, což je brutální."

Není pak člověku líto, že tu pohodu, klid a rodinu opouští? 

"Je pravda, že nejčastěji jsem v Přerově, kde většinou trénuju mezi turnaji, a pak je těžké se na samotu třeba na čtyři dny v kuse dostat. Ale já jsem teď vlastně už docela naučená pořád někam lítat, takže když jsem doma čtyři dny, tak už mě to tam ani moc nebaví a jsem ráda, že mohu vyrazit jen tak do Prahy nebo do jakéhokoliv jiného města."

Když jsme se dotkli domova, jak často vzpomenete na vaše úplné začátky. Potkáte se někdy s trenéry, kteří vás vedli odmala?

"Začínala jsem právě ve Valmezu, ale mezitím jsme vystřídala několik klubů. A přiznám se, že jak jsem rozlítaná a na Moravu už skoro nejezdím, tak ve spojení vlastně spíš nejsme. Jediní, se kterými se potkávám, je v Přerově rodina Huťkových."

Když jste byla malá, byl tenis jasná priorita? 

"Jako každé dítě jsem začínala s několika kroužky. Na začátku bylo myslím třeba šest až sedm sportů – atletika, kolo, balet, gymnastika... Prostě cokoliv. Bylo toho hodně, vždycky jsem byla se sportem svázaná. Dlouho jsem stíhala všechno, ale pak v sedmi letech jsem tak nějak pořádně začala s tenisem a postupně zbytek odpadl."

V roce 2012, když vám bylo 7 let, začala velká česká vítězná éra ve Fed Cupu. Vnímala jste to tehdy?  A byly pro vás tehdejší reprezentantky motivací?

"Samozřejmě. Co jsem s tenisem začala, tak české holky byly vždycky hodně nahoře. Český tenis je neskutečný už dlouhou dobu. Pak je jasné, že kdokoliv v Česku vyrůstá, tyhle holky vidí. U mě to bylo na začátku spíš o zábavě, ale samozřejmě, když pak vidím, kolik našich tenistek hraje na nejvyšší úrovni – to je až neuvěřitelné – tak mě těší, že mohu být jedna z nich."

Dnes chystáte na finálový turnaj Billie Jean King Cupu, co cítíte?

"Jsem vždycky ráda, že můžu být v týmu. Dostat se do něj, bylo vždycky mým snem. Teď navíc přichází docela velká šance, že odehraju svůj první zápas. Trénovala jsem na to a těším se. Není to zase tak všední věc."