Sezona byla nakonec úspěšná. Největší motivací je grandslam, vypráví Kvitová

Sezonu jste zakončila jako nejlepší Češka na 16. místě žebříčku WTA a navíc jste získala 29. titul kariéry. Jak byste svůj tenisový rok 2022 zhodnotila?

"Po tom všem, co mě provázelo od začátku roku, kdy jsem byla zraněná, herně mi to vůbec nešlo a přestávalo mě to i trochu bavit, nakonec velmi pozitivně. Jsem ráda, že jsem se z toho dostala zpět a zase hraju, hraju a hraju. Sezona nám (Čechům a Češkám) obecně moc nevyšla, ale na druhou stranu máme spoustu mladých. Ta moje byla však nakonec úspěšná a titul, který jsem získala na trávě, byl třešničkou na dortu."

Aktuálně máte po sezoně. Jak trávíte volný čas?

"Po posledním zápase jsem odletěla na dovolenou, která trvala přesně čtyři dny. Chtěla jsem hlavně domů, protože pořád jsme někde pryč a domov mi chybí asi úplně nejvíc. Hlavně rodiče a bratři, kteří mají děti a já jsem taková tetička. S jednou neteří letím dnes (v pátek) večer do Monaka na pár dnů, budu se starat, ukazovat… To je asi tak všechno, příští týden, 14. listopadu, začíná příprava na novou sezonu. Utíká to hrozně rychle."

Chybí vám momentálně sport? Chodíte si třeba zaběhat?

"Teď už zase musím začít něco dělat, aby příprava nebyla moc velký náraz a nebyla moc bolavá. Ale to ona bude i tak, takže je to jedno. Ty dva, tři týdny ale nedělám vůbec nic. Užívám si toho, že nic nemusím. Včera (ve čtvrtek) jsem byla pasivní divák na Slavii…"

To, že jste fanynkou Slavie, se dobře ví. Co říkáte na její boj o ligový titul? Na vedoucí Plzeň pár bodů ztrácí, věříte stále?

"Jako správný fanoušek věřit musím. Ve čtvrtek to bylo velice smutné, ale takový sport bývá. Sama bych být trenérka nemohla, protože mě to vždycky strašně sebere, když se něco nepodaří. Vlastně i když se to podaří. My holky jsme takové emotivnější. Věřit v titul ale samozřejmě musím."

Jak se vlastně stane, že je rodačka z Fulneku fanynkou Slavie?

"Je pravda, že jsme s rodiči bydleli nějakých 20 minut od Ostravy. Ale taťka odmalička fandil Bohemians a Slavii. Já jsem se už jako malá musela dívat na fotbal, který mě tehdy ještě nebavil. A hlavně na Slavii, protože ta byla lepší. Tak nějak mi to zůstalo a je to opravdu díky tátovi."

Po celý rok hodně cestujete, můžete čtenářům dát nějaký tip, jak si dlouhé chvíle na cestách zpříjemnit?

"Na cestách jsem asi více než půl roku. Poslední dva roky už v letadlech trpím. Začínám se bát a nedělá mi to úplně nejlépe. Řekla bych, že je to asi věkem. Ráda si čtu nebo se dívám na seriály a filmy. Ale upřímně mi to moc neutíká. Snažím se hlavně spát, to je nejlepší. Ale to taky moc nejde. Delší lety jsou náročnější po všech stránkách."

A můžete nám tedy prozradit váš oblíbený seriál?

"Já nevím, jestli můžu (směje se). Díváme se na Zoo, momentálně ještě třeba na Příběh služebnice… Je toho hodně. Na vyjmenování všech bychom neměli dostatek času."

Z obyčejné holky jste se stala světovou celebritou. Začínala jste s tatínkem v tělocvičně na parketách… Jaká změna pro vás byla nejtěžší?

"Vždycky jsem byla doma v malém šestitisícovém městečku a v mém ročníku tak do pátého místa v rámci Česka. Nikdy to ale nebylo nějak extra dobré. Až v patnácti, šestnácti letech jsem vyletěla a byla ve svém věku nejlepší v republice. Tehdy po mně chtěl Prostějov, abych přestoupila. Po čase jsem se dozvěděla, že musela zasáhnout mamka, která řekla, že musím jít. Já jsem se bála, byla jsem do té doby jenom doma a hrála si tenis jen tak pro zábavu. Najednou jsem si představovala, jak budu muset chodit na kondiční tréninky, na gymnastiku. Já totiž neudělám výmyk (směje se). Bylo pro mě těžké si představit odchod do většího města, kde bude více lidí, tenistů… Neměla jsem v té době ambice, že budu profesionální tenistka. To mi došlo až po pár měsících v Prostějově. Nejvíc jsem se bála toho skoku do velkého tenisového světa."

Kdy jste si začala uvědomovat, že přerůstáte ve hvězdu? V roce 2007 jste si zahrála poprvé na turnaji WTA a v roce 2011 už jste vyhrála Wimbledon…

"Šok to byl hlavně pro moji angličtinu, protože jsem neuměla moc dobře. Chodila jsem i na doučování. Bylo to docela rychlé, hlavně kvůli tomu, že když jsem začínala na profesionální úrovni, tak jsem první turnaje hned vyhrála. Skoky byly velké, nejvíc jsem si to začala uvědomovat asi v roce 2010, když jsem byla v semifinále Wimbledonu. Tehdy byl ale ve finále Tomáš Berdych, takže jsem sice byla v povědomí, ale Tomáš byl pořád Tomáš. On je pořád neskutečný… Rok na to jsem Wimbledon vyhrála, to byly takové dva velké skoky. Semifinále a vítězství je obrovský rozdíl. Ne nadarmo se říká, že historie si pamatuje pouze vítěze. Všichni mi říkali, jak se vše změní, jak já se budu muset změnit. Ale já vždycky říkala, že ne, že nechci. Když jsem ale v jednadvaceti letech vyhrála Wimbledon, tak jsem podle mě někde dva, tři roky bloumala, kam vlastně patřím a co jsem jako zač, protože si myslím, že do tohohle světa moc nepatřím. Jsem jiná, než mě mají fanoušci možnost vidět v televizi. Ale tak nějak se to přihodilo."

Kolik raket ročně zhruba použijete?

"Já je nelámu (směje se). Teď jsem to v hlavě počítala, mám jich 24 na rok s tím, že je měním čtyřikrát za rok po šesti. Snad jsem to spočítala dobře. S jednou sadou začínám a pak je měním vždy na antuku, na trávu a zpátky na beton. Tak nějak to vždy vyjde, většinou právě na změnu povrchu. Ale typově jsou furt stejné."

Máte z Wimbledonu silnější vzpomínky na tituly nebo na zasnoubení?

"To se nedá ani porovnat. Zasnoubení bylo úplně nečekané, vlastně ani nevím, co všechno se stalo. Moc si to nepamatuju, jak jsem byla v šoku. Bylo to hrozně rychlý, ale samozřejmě krásný. Vítězství na Wimbledonu je úspěch tenisový, tohle životní. Nedá se to moc porovnat."

Koncem července jste otevřela svou síň slávy ve Fulneku, jaké na ni máte ohlasy?

"Je taková malinká, ale strašně hezká a útulná. Tak nějak se hodí k Fulneku. Samozřejmě jsou tam trofeje z Wimbledonu a ze všech ostatních turnajů. Jsou tam třeba ale také náušnice z prvního vítězného finále Fed Cupu, takový lev v trikoloře. Všechny holky jsme to dostaly jako dárek od mého známého. Jsou tam i trofeje za fair play, o kterých rozhodují svými hlasy ostatní tenistky."

Právě Karen Krantzcke Award, tedy ocenění pro nejvíce fair play hráčku okruhu WTA, jste získala osmkrát. Je to pro vás cenné? Zvláště, když jej udělují vaše rivalky…

"Musím říct, že jsem z toho byla každý rok moc překvapená. Je to moc pěkné. Jsme spolu pořád, každý den, každý týden, jsme taková tenisová rodina. Vídáme se pořád a přijde mi smutné, když mezi sebou někdo nemá vztahy úplně ideální. A samozřejmě jsou takové. U žen je to v tomhle ohledu těžší a nejen v tenise."

Změnil se nějak ženský tenis za tu dobu, co v něm figurujete?

"Řekla bych, že ano. Když jsem na tour začínala, tak to bylo hodně agresivní a psychicky náročné. Nyní je to více do fyzična, jsou delší výměny, míče jsou pomalejší, povrchy také."

A jak se díváte na případné modernizace tenisu? Zkrácené sety, jednotlivé gamy bez shody a výhody…

"Já jsem v tomhle docela konzervativní. Moc se mi to nelíbí. Ve čtyřhře mi to tolik nevadí, aspoň víte, že jsou dva sety a potom skoro konec, když se hraje super tie break. Přijde mi, že tyhle změny prospívají spíše těm slabším v daném zápase, mohou totiž snáz otočit vývoj duelu. Takhle to alespoň vnímám ve čtyřhře, ve které vůbec nevíte, kdo vyhraje."

Nedávno se s tenisovou kariérou rozloučil Roger Federer, máte na něj nějaké osobní vzpomínky?

"Když jsem dvakrát vyhrála Wimbledon, tak ho dvakrát vyhrál Djokovič. To mě mrzelo. Jednou dokonce prohrál s Novakem až v pěti setech, to je škoda. Poslední vzpomínku, kterou na něj mám, je z oslav 100 let wimbledonského Centre Courtu. Roger přiletěl na ceremonii a když jsme všichni čekali před branami Centre Courtu, tak jsme si povídali. A on si se mnou prostě povídal, úplně v pohodě (směje se). Byl skvělý. Já osobně Rogera a Rafu Nadala mám moc ráda, protože jsou slušní, vždy pozdraví, usmějí se, jsou lidští."

Jaký je tedy Djokovič tanečník? Vítězka a vítěz totiž podle wimbledonské tradice otevírají bál šampionů společným tancem…

"Naštěstí jsme netančili (směje se). Pro mě to dopadlo velice dobře, protože tanec a já je špatná kombinace. Ve StarDance mě asi nikdy neuvidíte. Jinak byl Novak vždy velice příjemný, ale tím, že je to v neděli, kdy oni hrají, tak přijel pozdě. Vždycky se na něj čekalo a bylo to pak takové rychlé. Naštěstí jsme ale netančili, tahle tradice se opustila už dřív."

Co se děje mezi tím, co opustíte jako vítězka Centre Court a dorazíte na slavný balkon?

"Upřímně si to moc nepamatuji, protože to byl obrovský šok. Při prvním vítězství jsem vůbec nevěděla, co se děje. Po té ceremonii se obchází celý Centre Court a ukazuje se trofej také ostatním v hledišti. Pak se kurt opouští a jde se kolem tabule, kde se vyfotíte s vlastním jménem. Následuje chodba členů, kam mohou zřejmě jen členové klubu. Tu si pamatuji velmi dobře, protože hned na jejím začátku stály Martina Navrátilová s Janou Novotnou, které mi gratulovaly k titulu. To bylo moc hezké. Pak se jde na balkon, kde se ukazuje trofej."

Jak hledáte motivaci do nové sezony?

"Motivace pořád je, takže v tomhle ohledu je to stále fajn. Největší motivací je samozřejmě grandslam. Zároveň však vím, jak je to náročné. Poslední dobou si říkám, že chci hlavně zůstat zdravá. To je totiž alfa omega. Čím jsem starší, tím tělo více cítím a více si to uvědomuji."

A co netenisové cíle?

"Uvidíme, co přinese čas (směje se)."