Někdejší letenský snajpr Bony Wilfried: Fotbalový sen? Zakončit kariéru ve Spartě
Jak často vlastně vzpomínáte na Spartu?
"Pořád, nikdy na to angažmá nezapomenu. Byl to můj první klub v Evropě, tam to všechno začalo. Pamatuju třeba na první trénink s A-týmem, kde mě zfauloval Tomáš Řepka. Ale já se nedal, taky jsem mu nakopal a většině kluků jsem tím vyrazil dech. Byl jsem bojovník, nechtěl jsem si nic nechat líbit. Řepku to tenkrát asi ohromilo, stali se z nás kamarádi a dodneška si voláme."
Opravdu?
"Jasně, minimálně jednou za měsíc si popovídáme. Oba bychom si přáli, aby se Spartě dařilo líp. Ale chápu, že fotbal je nekompromisní a není snadné v něm uspět. Je to velký byznys, nemůžete dlouho držet dobré hráče a pak je složitější mít dlouhodobé úspěchy. Každopádně Spartu pořád sleduju, díky Instagramu si udržuju přehled. Mým snem je, že bych si na konci kariéry ještě jednou v rudém dresu zahrál. To bych si fakt ze srdce přál."
Jaký pro vás byl život v Česku?
"Skvělý! Na Strahově jsem žil v malém pokojíčku, na pár metrech tam byla postel, skříň i sprcha, ale mně to nevadilo. Chtěl jsem se prosadit ve fotbale, to bylo jediné, co mě zajímalo. Věděl jsem, že nemůžu selhat. Už před Spartou mi nevyšla zkouška v Liverpoolu a představa, že bych se podruhé vrátil do Afriky neúspěšný… To prostě nešlo. Věděl jsem, že hraju o všechno a vůbec jsem neřešil, jestli mám hezký pokoj, nebo ne. Ale samozřejmě jsem si užíval i krásy Prahy, to zase jo."
Jak?
"Chodil jsem do města. Věděl jsem, že potřebuju získat kolektiv i fanoušky na svou stranu a že klíčem může být, abych se naučil jazyk. Klub mi nabízel učitele, jenže to není můj styl. Radši jsem vyrazil do města, na Václavák nebo na Anděl, posedával v hospůdkách nebo tancoval na diskotékách. A bavil se s místními. Nikdy jsem se nestyděl, neměl jsem žádné zábrany mluvit česky, i když jsem občas říkal hrozné blbosti. Lidi se mi asi smáli, ale mně to nevadilo. I díky tomu mě brali."
V City mě dohnalo zdraví
Mimochodem česky pořád něco umíte?
"Jasně, myslím, že bych pořád dokázal dělat rozhovor v češtině. Nějaká slovíčka asi vypadla, výslovnost taky není ideální. Ale kdybych se na pár měsíců vrátil do Prahy, byl by to zase ten starý Bony!"
Čím to, že vám angažmá ve Spartě tak sedlo?
"Jak jsem říkal, neměl jsem jinou šanci. Doma jsem se vykašlal na školu a rozhodl jsem se, že udělám kariéru fotbalisty. I proto, abych zabezpečil rodiče i syna, který se mi narodil ještě před odletem, když mi bylo šestnáct. V Praze jsem měl vízum nejdřív jen na 10 dní, ale zvládl jsem během nich přesvědčit Spartu, aby si mě nechala delší dobu. Tak mi pořídili vízum na tři měsíce a po jejich uplynutí jsem už dostal smlouvu. Měl jsem vážně obrovskou motivaci. Vzpomínám třeba, že mě nejdřív nechali trénovat s týmem do 18 let, ale já hned na prvním tréninku střílel tak tvrdě, že jsem přizabil brankáře. Tak mě posunuli do béčka. Strašně jsem si přál uspět a dělal jsem pro to všechno."
Vrcholem bylo angažmá v Manchesteru City, příliš jste tam ale neprosadil. Vyčítáte si v tomhle ohledu něco?
"Byl jsem v té době nejdražší africký fotbalista světa, cítil jsem velkou zodpovědnost. Chtěl jsem ukázat, že za to stojím. Bohužel, moje tělo bylo v háji. Předtím jsem hrál čtyři roky prakticky v kuse, v létě před přestupem jsem byl na mistrovství světa, objížděl jsem všechny Africké poháry národů už od roku 2010. Neslezl jsem ze hřiště. A v City, v tu nejméně vhodnou dobu, mě to dohnalo. Byl jsem tam 18 měsíců, ale za tu dobu jsem vydržel v kuse zdravý maximálně tři měsíce. A s takovým zdravím nebyla šance se výrazněji prosadit."
Naposledy jste na jaře působil v Nijmegenu, ale i tam vám to zkomplikovalo zdraví...
"Přesně tak. V Nizozemsku to nejdřív vypadalo dobře, trénoval jsem a všechno bylo fajn. V prvním zápase jsem málem dal i gól, ale před koncem jsem se zranil. Pak jsem se vrátil, odehrál jsem 20 minut v přátelském zápasu během reprezentační pauzy, vstřelil jsem branku a vypadalo to dobře. A den před dalším soutěžním utkáním, v němž jsem měl nastoupit, jsem zahrál na tréninku míč patičkou a zase jsem se při tom zranil. To bylo na konci dubna, tři týdny před koncem sezony. Teď jsem tedy volný hráč, trénuju s Newport County (4. nejvyšší soutěž – pozn. aut.) v Anglii a čekám, jaká se mi naskytne příležitost."
I váš starší syn hraje fotbal, že?
"Ano, Geoff hraje v akademii Swansea, je mu sedmnáct. V jeho věku už jsem byl táta, tak doufám, že ze mě brzy neudělá dědečka. Myslím, že je to opravdu dobrý hráč, hraje na křídle, je rychlejší i silnější, než jsem býval v jeho věku já. Uvidíme, jak se prosadí, třeba si taky někdy zahraje i za Spartu. Ale zatím má před sebou dlouhou cestu. Jsem rád, že oba synové zažili mé zápasy v Anglii, mohl jsem je naučit něčemu o fotbale, brát je na velká utkání. I díky tomu pochopili, o čem fotbal je. Vždycky jim říkám, že mají obrovskou šanci, kterou by neměli promarnit. Měli by si uvědomit, že jsou šťastlivci, jsou požehnaní, že mají takové možnosti. Když mi bylo tolik, kolik je jim, byl jsem v Africe a o Evropě jsem jen snil. Oni už žijou osm let v Anglii, všechno je pro ně otevřené. Mají to ve svých rukou."