Muž, který nebyl. Proč se z autora nejslavnějšího gólu českého hokeje nestala doma hvězda?
Když si nedávno měli současní hokejoví reprezentanti vybrat v anketě, koho nejvíc obdivovali z týmu, jenž v roce 1998 úchvatně dobyl zlato na olympiádě v Naganu, padala různá jména. Jágr, Straka, Ručinský, Šlégr, Hamrlík nebo i Dopita (být mezi dotázanými gólman, jistojistě by zmínil také Haška)... Svobodu však neuvedl nikdo. A to by přitom podle logiky věci měl být tím nejopěvovanějším hrdinou…
Vlastně se však není ani příliš čemu divit. A to nejen proto, že se Svoboda stal mužem jednoho okamžiku. Jeho raketová střela od modré čáry je podobným symbolem naganského Turnaje století (startovaly na něm poprvé všechny hvězdy NHL, čili nejlepší hokejisté světa) jako Reichlův vítězný nájezd v rozstřelu semifinále s Kanadou či mýty opředený proslov kapitána Vladimíra Růžičky v první přestávce čtvrtfinále s Američany, jenž nadupal do té doby letargický tým adrenalinem.
Jenže Svoboda není na rozdíl od předtím zmíněných jmen symbolem éry. Zlatého věku národem milovaného sportu. Nejezdil pravidelně na šampionáty, nepodílel se na medailových žních jako ostatní, fanoušci se s ním (až na naganskou výjimku) neměli pořádnou šanci ztotožnit. Nikdy potom už tvrdý obránce nereprezentoval.
Stanley Cup beze zmínky
Předtím jen coby junior na mistrovství hráčů do 18 let. Přesně tolik mu bylo, když odjel s národním týmem v dubnu 1984 na šampionát do (v té době ještě) západoněmeckého Bavorska. A krátce po prohraném finále se Sovětským svazem zmizel s taškou přes rameno do noci. Podle tehdejší terminologie emigroval, zradil republiku a vedle odebraného občanství mu hrozilo i vězení na pět let, pokud by jej chytili.
Svoboda se však ukryl u tety, která žila v Mnichově. Strávil tam měsíce, čekal na draft do NHL, kde si jej vybral vysněný (a předběžně domluvený) Montreal. Na každoroční výběr talentů přijel osobně jako první zástupce východního bloku. Až ve chvíli, kdy už byl v Kanadě, s klubem podepsal smlouvu a bylo jisté, že na něj všeho schopný režim nedosáhne, poslal rodičům do Československa v dopise: "Ahoj rodino. Chci se vám omluvit za to, že jsem se nevrátil domů. Rozhodl jsem se tak kvůli hokeji. Doufám, že se na mě nezlobíte." Prosté sdělení, z něhož kvůli jeho osudovosti mrazí.
Dopisy, které skončily v Archivu bezpečnostních složek, po letech otiskl na svém webu Radiožurnál. StB mladíka vedla jako společensky nebezpečného, jeho rodiče si zvala k nepříjemným výslechům.
Svoboda se mezitím jako pětka draftu (žádný jiný Čech nebyl v předrevoluční době zvolen výš) usadil v sestavě Montrealu a hned ve své druhé sezoně mu pomohl k zisku Stanleyova poháru. Kdyby se to stalo dnes, v českých médiích by se o něm psalo jako o hvězdě. V tomto případě o něm takto smýšleli jen zasvěcení, běžní fanoušci o jeho úspěchu neměli ani ponětí.
Utajený jim vlastně Svoboda zůstal až do Nagana. Neměli na něj vzpomínky z ligy, v níž kdysi odehrál jako neznámý teenager 22 zápasů za Litvínov. Do klubu, v němž (stejně jako další naganští hrdinové či kouč Ivan Hlinka) vyrostl, se sice epizodně vrátil během výluky v NHL v sezoně 1994/95, příznivci byli ovšem spíš zvědavi na Ručinského, Langa či Šlégra. Nebylo to koneckonců v té době tak dávno, co na ně chodili pravidelně v lize…
Poprvé jej tak výrazně zaznamenali, až když se stavěl tým pro Nagano. A bylo to podobně překvapivé jméno jako v případě kapitána Růžičky. Oba totiž nebyli dlouhá léta součástí citlivého biosystému s názvem národní tým. Třicátníci, kteří naposledy reprezentovali Československo, Svoboda navíc jen v juniorském věku.
Nebýt kouče Ivana Hlinky, jenž oba znal z Litvínova odmala, ani jeden z nich by s největší pravděpodobností na nezapomenutelnou olympiádu nejel. Svobodovi dokonce Hlinka do zámoří osobně odvezl pas, bez nějž by nemohl reprezentovat. "Zajímavé je, že jsem na něj vlastně nikdy necestoval," vzpomínal po letech v deníku Sport zlatý střelec, jenž běžně používal kanadské dokumenty.
A ty jsi kdo?
Vedle Růžičky měl být tím, kdo na hrách zkrotí české blikající hvězdičky. Dodá jim klid na turnaji, na němž se Jágr a spol. museli vyrovnat s nedůvěrou veřejnosti, zklamané po fiasku na Světovém poháru 1996, kde vnitřními spory rozklížený český výběr s hráči z NHL totálně propadl. Vliv měl i na samotného Jágra. Povzbudil jej radami před čtvrtfinále turnaje, v němž pak v Česku kritizovaný tehdejší útočník Pittsburghu konečně odehrál památný zápas za národní tým a po krásném gólu Američanům salutoval před očima zkoprnělých favoritů.
Léta v zámoří vymazala Svobodu z radaru fanoušků, ovšem i pro něj samotného znamenalo odloučení překážku. Nejenže byl zvyklý spíš na angličtinu a mluvil legrační lámanou češtinou, chvíli mu také trvalo, než se naučil jména nových spoluhráčů. Vždyť zástupci evropského hokeje, o nichž nemělo zámoří ani páru, tvořili dobrou polovinu týmu. Po zápase s Kazachstánem, v němž se tvrdý bek (a mimochodem nejtrestanejší hráč turnaje) zastal ostře atakovaného Davida Moravce a nečistě si počínajícího soupeře zbušil, si nemohl na první dobrou na Moravcovo jméno vzpomenout…
Po Naganu zachvátila Česko hokejová mánie. Haška chtěl lid vidět na Hradě, hráči získali auru hollywoodských stars. Kamkoliv vkročili, pozornost patřila jim. Na čemž se pochopitelně v doznívajících divokých 90. letech snažili vydělat nejrůznější podnikavci. Hokejová symbolika se objevovala na lecčem, ovšem zatímco artikly s Dominátorem, Jágrem a dalšími mizely po kvantech, ty s tématikou Petra Svobody rozpačitě zůstávaly "na krámu". Pokus vytvořit ze zlatého střelce v Česku žádanou hvězdu se nepovedl.
Zadák k tomu sám mimoděk a nechtěně přispěl. Do vlasti, kterou kdysi za dramatických okolností s pachutí opustil, i po slavném triumfu jezdil spíš sporadicky. Ostatně byl i jediným, kdo chyběl při kolosálním návratu z Nagana, kdy hrdiny vítalo přes 100 tisíc fanoušků na pražském Staroměstském náměstí. Generální manažer Philadelphie mu nařídil, aby ihned po turnaji přiletěl do Ameriky. Play off se blížilo, klíčový obránce si navíc na olympiádě poranil loket…
Příliš se neukazoval ani poté. Kariéru, v níž jako první Čech dosáhl hranice 1000 zápasů v NHL, mu tři roky po olympiádě ukončil těžký otřes mozku, stal se z něj hráčský agent. V nejprestižnější lize světa dojednával podmínky pro Jaromíra Jágra, Jakuba Voráčka a další tuzemské hvězdy. Pomoct chřadnoucímu českému pokladu obecněji, z pozice funkcionáře, se však zdráhal.
Zlato pro kamaráda
Místo toho s výhledem perspektivy a zisku koupil v roce 2020 (společně s miliardářem Zdeňkem Bakalou) podíl ve švýcarském Lausanne, kde se stal i sportovním ředitelem. "Českému hokeji vždycky budu fandit, přeju mu hrozně moc úspěchů. Ale už dlouho žiju jinde. Kdysi jsem z určitých důvodů bohužel emigroval… V Čechách se budou ptát, proč neinvestujeme do Čech, ale myslím, že každý má právo si svůj život zařídit podle sebe," uvedl tehdy Svoboda pro web aktualne.cz.
Angažmá na břehu Ženevského jezera mu ovšem vůbec nevyšlo. A po necelých dvou letech jej představenstvo organizace, jež sportovně klesala v pořadí ligy níž a níž, loni v listopadu odvolalo. Minulý měsíc pak prodal svůj vlastnický podíl v klubu americko-ruskému finančníkovi Gregorymu Fingerovi.
Mimochodem, ani naganské zlato už doma nemá. Před sedmi lety ho věnoval Nadaci Jakuba Voráčka, jehož léta zastupoval jako agent a stali se z nich blízcí přátelé, na boj s roztroušenou sklerózou. "Než aby byla ta medaile někde schovaná, může pomoct upozornit na to, co je v životě důležité. Jestli pomůže rodinám a lidem, které ta nemoc postihla, bude to pro mě znamenat milionkrát víc, než kdybych si ji nechal pro sebe," řekl tehdy.
Jeho mimořádně šlechetné gesto přesto nevzbudilo takovou odezvu, jako když vodní slalomář Lukáš Pollert v 90. letech prodal olympijské zlato a stříbro a výtěžek věnoval na pomoc drogově závislým. Jistě, peníze šly v obou případech na jinak společensky vnímaný zdravotní problém, ovšem záměr byl podobný. S Pollertem se jeho čin "táhne" i po desítkách letech, protože byl pro mnohé kontroverzní. Na Svobodovu šlechetnost si dnes naproti tomu vzpomene málokdo.
Málokdo si s ním přečte i povídání, v českých médiích se objevuje sporadicky. Je mimořádně vytížený a sehnat jej patří k velice obtížným úkolům. A to i pro lidi z hokejového prostředí. "Rozhovor? Bez šance," vzkázal Voráček, jehož redakce Livesport Zpráv poprosila, zda by jako blízký přítel nepomohl interview zprostředkovat. Svoboda se omluvil i pořadatelům z nedávné vzpomínkové exhibice u příležitosti naganského výročí, na níž si v O2 areně zahráli Jágr a spol. Přitom v původně plánované sestavě jeho jméno figurovalo.
Nakonec se však tisícům fanoušků ani tentokrát neukázal…