Legenda má Česko stále v srdci. Lituji, že mě donutili odejít, vypráví dojatá Navrátilová
V roce 1975 emigrovala, za dalších 11 let se poprvé podívala domů, když se hrál v Praze Pohár federace. Byla ráda za to, že nedlouho poté padla železná opona a stihla se potkat i s tehdejším prezidentem Václavem Havlem. Až v roce 2008 ale znovu dostala české občanství. A nyní, o 15 let později, obržela jedno z prestižních vyznamenání. Neubránila se slzám. Byla zase v Česku, tam, kde vyrostla. Stála u státního symbolu, české vlajky. "Jediná hymna, při které brečím, je ta česká," leskly se jí slzy v očích.
Ptala se sama sebe. Proč, proč teď? "Dostala jsem mail od pana Vystrčila, bylo to v únoru, v New Yorku, v době, kdy jsem měla trochu zdravotní potíže. Tak si říkám, proč mi tu medaili chtějí dávat? To se bojí, že brzo umřu?" žertovala v dojetí při slavnostní ceremonii.
Začátek letošního roku pro ni byl zase těžký. Znovu se musela bít se zákeřnou rakovinou. Porazila ji podruhé v životě a znovu se postavila na nohy. "Když to dnes řekla, vlastně mi došlo, že o tom opravdu přemýšlela. To onemocnění je závažné… Je fajn, že jsme dnes tady," zamyslela se Jana Navrátilová, o sedm let mladší sestra tenisové legendy.
Pochvala jednou za tři měsíce
Právě za sestrou do Řevnic už nyní tradičně jezdí Martina Navrátilová nasát českou pohodu. Už se zase cítí dobře, má chuť k jídlu a libuje si, že v Česku zase přibere na váze. "Ráda se sem vracím a vždycky si musím hlavně dávat bacha na postavu, protože vždy hodně jím, víc než mám. Teď jsem ale dost zhubla, takže je to oukej, můžu tu zůstat o trochu déle. Máma mě také vždy hrozně krmila," vypráví Martina. A sestra s úsměvem přitakává: "Koupila jsem čerstvé věci. Udělala jsem hovězí polévku, kuře na paprice, kachničku, palačinky, umím vařit všechno..." vyjmenovává.
Právě doma v Řevnicích se v mládí formovala pozdější ikona světového sportu do podoby nejlepší tenistky planety. "Tenis byl u nás doma nejdůležitější věc. Každý večer, když se přišlo domů z tenisu, máma udělala večeři a sedělo se a mluvilo se o tenise. Když se zahrál dobrý forhend, jednou za tři měsíce bylo pochváleno! To není jako dnes, kdy se chválí za každý úder – nene," vzpomíná setra Jana. "Tak dneska jsi konečně zahrála ten správný 'bekhend slajs' – to pak byla velká oslava," zdůrazňuje.
Když pak ale dojde na vážnější témata, v očích Martiny se zalesknou slzy. Vracejí se myšlenky na osudová rozhodnutí, kdy se po US Open roku 1975 už nevrátila do Česka. Tehdy jí cestu do zámoří pomáhal realizovat trojnásobný grandslamový vítěz Jan Kodeš. "Hodně se mě ptají, jestli jsem někdy litovala své emigrace. Jedinou lítost jsem ale cítila v tom, že jsem ten krok musela udělat. Tenis mi udělal krásný život, jenže možná zničil životy mých blízkých. Když člověk takové kroky udělá, pak musí čekat, jak to dopadne s ostatními v jeho okolí," vypráví Navrátilová.
Byla to právě sestra Jana, která od chvíle, kdy se Martina rozhodla zůstat v USA, pociťovala odplatu socialistického režimu. "Trpěla celá rodina, bylo to tak. Ale trápení? Když vidím, co se dnes děje ve světě, trápení to žádné nebylo. Samozřejmě, že jsem to prožívala špatně – také jsem tehdy hrála závodně tenis na Spartě a vyhodili mě. Dostala jsem zákaz hrát v tenisových halách všude v Praze, takže táta řekl: 'Nevadí Janko, budeš hrát v Řevnicích okresní přebor, to je fajn.' Mně to pak nevadilo, tenis nebyl nejdůležitější, ale byly i další problémy: třeba dostat se do školy, ze které mě pak taky vyhodili," vzpomíná dnes.
Sestře ale nic nevyčítá: "Cením si toho, že se Martina nebojí a nikdy se nebála. Řekne si svůj názor. Dnes se spousta lidí bojí mluvit..."
Z Česka už se neutíká
Sestra Jana nakonec emigrovala taky, opustit Česko se rozhodla v roce 1986 a znovu se setkala se svou sestrou. Bylo to krátce před tím, než se Martina představila v Praze na Štvanici v barvách USA na tehdejším Poháru federace. "Díky Martině jsem dostala fantastický život, vystudovala jsem medicínu, procestovala jsem celý svět, byla jsem s ní na spoustě turnajů, poznala skvělé lidi. Takže já to nevidím jako utrpení. Všechno má svou cenu," říká její sestra.
Martina pak během let, kdy vyhrávala tenisové trofeje, vyrostla i ve velkou lidskou osobnost, která se vedle své hráčské kariéry realizovala v charitativních projektech a dalších životních činech. Nikdy se nebála mluvit o společenských tématech či své sexuální orientaci. Dnes je ráda, že svět se daleko víc propojil: "Mám radost z toho, že tenis a sport je více mezinárodní, že má víc lidí a dětí šanci sportovat. Je to mnohem lepší, než to bývalo za mých časů. Alespoň teď nemusejí z Česka žádné děti utíkat."
Ona sama se nyní těší hlavně na blížící se Wimbledon, kde ještě v roce 2019 hrála soutěž legend. "Nikdy jsem to nezmeškala. Můj první Wimbledon byl v roce 1973, zrovna když vyhrál pan Kodeš. A budu tam zase. Pracuju pro televizi, mám tu práci ráda. Bohužel, legendy hrát nebudu, nemám na to ještě fyzicky, ale snad příští rok to bude lepší," má v hlavě stále návrat na kurty.
A také se těší na to, že začne plnit věci ze svého listu přání, který si vytvořila. Chce si užívat života: "Zatím neškrtám nic. Ještě je nicméně potřeba vylepšit zdraví. Energie ještě není stoprocentní. Ale nic nebolí, takže si nemůžu stěžovat. Snad to bude oukej."