Jsem kluk z farmy, nedokážu nic vzdát, říká atlet Svoboda. Vzpomíná na Bolta i Liu Sianga

Petr Svoboda je ve sprinterském světě unikátem. Svůj největší úspěch prožil v roce 2011, kdy vyhrál halové mistrovství Evropy. Pak i dál patřil do špičky a také letos v zimě zaběhl časy, které by mu na halovém Euru zajistily medaili. Jenže mezitím se zranil. Jeho sval nevydržel při doběhu domácího šampionátu, ve stehně se mu vytvořila obrovská trhlina. 

"Pořád ale chci být na mistrovství světa," vyprávěl v rozhovoru pro Livesport Zprávy při otevírání české pobočky značky sportovního vybavení Macron, jejímž je ambasadorem. "Potřebuju solidně zaběhnout tři závody, abych se dostal do světového rankingu a poskočil na místa, ze kterých se kvalifikuje na svět. Takže ty cíle mám pro letošní sezonu čtyři," dodává s tím, že na třech evropských mítincích by chtěl na trati 110 metrů překážek zaběhnout čas pod 13,70. První šanci bude mít v průběhu července na mítinku v Lucernu.

Cítíte šanci, že by se to mohlo podařit?

"Je to zranění, jaké jsem nikdy dřív neměl. Není to achilovka, která je asi těžší na zotavení, tentokrát je to sval. A já v něm měl pěticentimetrovou trhlinu. Takže ta rekonvalescence je taková složitá. Ale zase se tu ve mně rodí takový ten pocit, že se to dá zvládnout. Jestli mě někdo tam nahoře zase podrží, to se teprve uvidí."

Stejně je ale neuvěřitelné, že se ve špičce držíte tak dlouhou dobu. Spousta vašich soupeřů už skončila. Čemu vděčíte za tak dlouhou kariéru?

"Já pocházím z farmářské rodiny a vzpomínám na svou babičku, jak kdysi říkala, že ten její strážný anděl vypadá jako ta oškubaná, vynesená slepice, která si to všechno vybojovala. Přesně tak si představuju toho svého anděla. Jak tam někde stojí úplně vypelichanej a říká mi, že už to prostě ani nejde a stejně mě někam popostrčí. Já už opravdu nemůžu, jsem prostě hotovej, ale občas se mi zadaří takové ty zázraky, které mi dávají novou energii. Tak uvidíme, jak to půjde teď."

Mluvíte o farmě, vesnici. Myslíte, že právě prostředí venkova vám pomohlo formovat se do role člověka, který se nechce vzdát?

"Určitě to tak je. Jsem z Budišova u Třebíče, což vlastně vesnice je. Měl jsem staršího bráchu i bratrance, se kterýma jsem vyrůstal a nic mi nedarovali. Hrávali jsme baseball, vybíjenou, fotbal a hrával jsem i hokej, tak ve mně ta soutěživost byla celé mládí. A zároveň jsem dostával v jistých věcech často na hubu. Ale dneska mě to právě proto nedovoluje vzdát věci, které by někdo jiný možná vzdal."

Poslední zranění vypadalo hodně vážně. Neříkal jste si, že už je to opravdu signál k tomu odejít?

"Občas si říkám, že to je fakt prokletí. Někdy to opravdu bolí až moc. Navíc díky sociálním sítím vidíte, jak je spousta lidí hrozně zlých, jaké hnusné věci dokážou napsat na Instagram… Když to ale člověk dokáže přijmout a otočit to v energii zdarma pro sebe, tak to je nejlepší věc."

V poslední době se v souvislosti s atletikou mluví o tom, že její velká éra pomalu končí, už se tolik nedaří plnit stadiony. Čím myslíte, že to je?

"To je otázka za milion a kdybych na ni znal odpověď, tak se o mě marketingoví manažeři budou rvát…"

Vy jste plné stadiony zažil a potkal jste i Usaina Bolta, možná poslední velkou atletickou superstar. Nemůže být problém právě v tom? Že už takové osobnosti současná atletika negeneruje?

"To je pravda, já měl to štěstí, že jsem ho zažil. Známe se osobně. Vím, že je to hrozně fajn kluk, hrozně hravý a přátelský. Dneska se sport dělá pro peníze. Ano, on uměl vydělat, ale právě proto, že byl přirozeně zajímavý. Atletiku dělal, protože ho to bavilo, to byla ta jeho cesta. Tu svou image vybudoval díky své bezprostřednosti. Nepřemýšlel, co kdy udělá, ale prostě to z něj šlo rovnou. Přišel a dělal kraviny, gesta, bral to s humorem. Ruku v ruce s tím šel samozřejmě ten jeho výkon, ale těma blbůstkama ho jen podtrhnul."

Co dnešní atletika a její osobnosti? Kdo vás baví?

"Teď je tu třeba létající Švéd Armand Duplantis. Ale on nikdy nenaplní stadion jako dříve Bolt. A nikdo jiný asi zatím takový není. Otázkou je, co by to muselo být za disciplínu, aby to pro fanoušky bylo takové lákadlo. Bolt byl nejrychlejší muž planety, to znělo prostě úplně jinak."

Vaše disciplína, krátké překážky, ta ale také měla své hvězdy…

"Jo, za mě byly tři. Dayron Robles, Liou Siang a David Oliver. Liuo Siang byla taková superstar, že když jel v Číně na trénink, tak jste viděli dvě limuzíny, každá z nich jela na jiné místo a v jedné byl on. Nebo když bylo potřeba zvednout prodejnost mléka, tak ho dali na krabici a šlo to nahoru o deset procent. Když jsme byli na olympiádě v Pekingu, tak jsme se tím všichni bavili, bylo to naprosto neuvěřitelné. On byl superstar, jakou si v Evropě neumíme ani představit. Tehdy byl nejlépe placeným sportovcem světa."

A Robles s Oliverem? S těmi jste se možná poznal blíže…

"Dayron Robles zaběhl světový rekord v závodě, ve kterém jsem běžel. Bylo to na Zlaté tretře, což byla naprostá bomba. Je to Kubánec, strašně skromný a skvělý kluk, který se nebál poradit. Ukázal věci, které by vám jiní tajili, a uměl motivovat. David Oliver se mnou prošel půlku mé kariéry, možná i víc. Tolikrát zaběhl výjimečné světové výkony a vyrovnal i světový rekord, přitom si dokázal s kýmkoliv sednout a nezištně si povídat. Byla v něm taková ta lidskost, kterou jsem obdivoval, a která je dneska tak vzácná. Dnes bych si asi s půlkou kluků, kteří dělají mou disciplínu, moc nerozuměl, je to úplně jiné. Dřív jsme možná měli i k těm starším úctu, když něco dobře zaběhli, dneska to tak prostě není."

Česko nyní míří na mistrovství Evropy družstev, obejde se to tentokrát bez vás. Jak se vám líbí dnešní česká atletika a jaké by měla mít ambice?

"Myslím, že máme relativně mladý tým, který je i docela rozmanitý výkonnostně. Jsou tam jasné opory Tomáš Staněk a Jakub Vadlejch. Ti dokážou fanouškům zvednout tep a probudit v nich fandění. Pak je tam i taková ta střední třída, která může občas vyrazit dech. Je určitě na co koukat, určitě komu fandit. Dorůstá nová generace, která pomalu vystrkuje růžky, ale uvidíme asi až za dva roky, kam se to dostane. Sám bych si přál, aby nastala trochu změna, aby to netáhli jen oštěpaři. Chtělo by to, aby ta naše atletika byla rozmanitější a nespoléhali jsme se jenom na hody. Abychom byli komplexnější, jako to mají státy okolo nás."