Pohled: Mládí má v hokejové reprezentaci stop. A to je tuze špatně
Bronzové medaile se před rokem oslavovaly téměř jako zlaté. Konečně se vrátil úsměv na tváře fanoušků i těch, kteří hokeji zasvětili svůj profesní život. Příchod finského kouče Kariho Jalonena byl vnímán jako jasná změna kurzu z hlubokých bažin do tyrkysově průzračných vod. Pozitivní roli to určitě sehrálo, bylo však nad slunce jasnější, že bez Davida Pastrňáka, hráče absolutní světové extratřídy, by národní tým mohl na stupně vítězů pomýšlet jen stěží.
Ono ani loni to nebyla výsledkově žádná omračující jízda, v semifinále dokonce reprezentace musela strpět debakl 1:6 od Kanady, nejvyšší v historii svých bojů o finále mistrovství světa. A duel s USA o bronz otočila famózní třetí třetinou, protože mimo jiné po medaili strašně toužila.
Tohle u letošního výběru vidět nebylo. Nelezl po čtyřech proti střelám jako celou zemí vybláznění Lotyši, nehrál o pozici na draftu a v NHL jako mladí Kanaďané či Američané. Nehnaly jej dopředu dravost a chtíč teenagerů, protože… Protože žádní mladí v týmu nebyli. Benjamínkem týmu se po zranění Filipa Chytila stal téměř 24letý (!) Martin Kaut, jen o pár týdnů starší než Chytil.
Což je v době, kdy hokejový národ na přelomu roku uchvátila hra dvacítky, zcela nepochopitelné. Fakt, že se po zúžení nominace poroučel z přípravného kempu jeden z nejtalentovanějších českých obránců současnosti Stanislav Svozil a místo něj odletěli do Rigy veteráni, kteří v konfrontaci se světovou špičkou opakovaně selhávají (ale tak nějak automaticky se jejich jméno na soupisku pokaždé dostane), bylo jedním z nejméně milých nominačních překvapení posledních let. To, že se mohl Svozil v Rize obouchat a příští rok v Praze být národnímu týmu k službám jako progresivní bek se zkušenostmi z velkého seniorského turnaje, je nasnadě.
A nejde v této problematice jen o Jalonena, který se mimochodem jako by některým jménům vysloveně bránil. Finský kouč je zkrátka konzervativní a jeho jmenovec na střídačce Suomi Jukka Jalonen dopadl snad ještě hůř. Na šampionát vzal možná ještě přestárlejší skvadru než Češi, ve čtvrtfinále s Kanadou byli jeho svěřenci naprosto bez jiskry a obhajoba zlatých medailí skončila na domácí půdě před zraky vlastních fanoušků hodně smutně.
Přehlížení mladých
Podobné přehlížení se mladým dostávalo v národním týmu i od Jalonenových předchůdců. Například jeden z tahounů stříbrné osmnáctky z roku 2014 Michael Špaček se dočkal premiérového MS po sedmi letech, Filip Chlapík s Jakubem Zbořilem až letos! Devět let poté. Ve chvíli, kdy už mají pomalu blíž ke třicítce než k věku juniora… Vypadá to, že národní tým si své talenty neumí vychovat.
Hodně se nyní skloňuje jméno Radima Rulíka coby dalšího kouče reprezentace. Nejen strůjce parádní pardubické ofenzivní mašiny v této sezoně, ale také právě architekta stříbrného úspěchu dvacítky. Správné jméno. Právě on by totiž mohl být garantem toho, že se mladí v sestavě národního týmu zabydlí dřív, než je tomu zvykem v posledních letech. To že by tuhle variantu viděl rád předseda svazu Alois Hadamczik už pro šampionát v Praze, je věc veřejná. Byť dnes prohlásil, že proti zahraničnímu trenérovi není, čerstvě po konci Filipa Pešána po loňské olympiádě v Pekingu (a ještě před Jalonenovým nástupem) mluvil docela opačně…
Reprezentace se každopádně sbírá po lehkém opojení bronzem z těžké kocoviny. A jen pro kontext – letošní osmá příčka (nejhorší umístění v historii MS) je o to smutnější, že na turnaji nestartovalo Rusko, které by ve čtvrtfinále jen stěží chybělo…