Finále jsem sledoval z prádelny. Byli jsme tak rozjetí, že jsem neměl pochyb, říká zlatý Rutta

Utekly skoro dva týdny od fenomenálních oslav na Staroměstském náměstí, už jste stihl zprocesovat, že z Jana Rutty je mistr světa?

"Tak po týdnu jsem vysedl z vlaku euforie a oslav a přišel takový návrat do normálního života. S celým týmem jsme trávili téměř měsíc a teď se kluci rozutekli, ať už na dovolené, nebo třeba na Moravu a k tomu připočtěte ještě ty skvělé oslavy... Všechno je to o týmu, který musí být skutečně silný. Silná pouta i vazby, jinak většinou žádný výsledek být nemůže."

Co jste za ten týden stihl? Pamatujete si všechno?

"Stihl jsem úplně všechno a hlavně si všechno pamatuju. (usmívá se) Nechci, aby to vyznělo hloupě, ale něco jsem se naučil během oslav dvou výher Stanley Cupu s Tampou, takže jsem zhruba věděl, jak celou situací projít, abych o nic nepřišel. Člověk je někdy tak nadšený, že přepálí začátek. Navíc mám štěstí, že netrpím na kocoviny, takže těch čtyři, pět dnů oslav, které byly trochu intenzivní, jsem si opravdu užil."

Ještě, než ke všemu došlo, psal jste pozoruhodný příběh. V semifinále proti Švédsku jste trefil loktem Isaca Lundeströma, v utkání se situace obešla bez trestu, do finále jste ale kvůli jednozápasové suspendaci nastoupit nemohl. Jak situace vypadala vašima očima?

"Ve chvíli, kdy k zákroku došlo, jsem si vůbec nebyl vědom toho, že by to bylo až tak zlé. Celý turnaj jsme jako tým hráli takovým play off stylem, obzvlášť my obránci jsme hráli celkem tvrdě a soupeři s tím měli občas problémy. U rozhodčích bylo občas těžké odhadnout, jakým stylem budou zápas pískat. Často byl povolenější a my jsme to trochu řezali. Myslel jsem si, že do Lundeströma jsem jenom šťouchl, ale když jsem zákrok viděl po zápase na videu, bylo mi jasné, že to je v pytli."

Zápas byl v té době navíc ještě hodně otevřený...

"Za mě je štěstí, že to rozhodčí přehlédli. Dát soupeři pětiminutovou přesilovou hru by v tu chvíli rozhodně nebylo dobré. Na druhé straně je možné, že kdybych dostal trest v zápase, nebyl bych posléze suspendován..."

Jak jste nesl informaci, že si o zlato nezahrajete?

"Je mi třiatřicet, v kariéře jsem nikdy suspendovaný nebyl, tak jsem si to holt vybral na finále mistrovství světa. (směje se) Hraju tvrdě, ale nikdy jsem takový zákrok neudělal. Bohužel, stalo se. Když jsem se večer o suspendování dozvěděl, samozřejmě mě to strašně mrzelo, ale český tým byl tak rozjetý a silný, že jsem vůbec neměl pochyb o tom, že se bitva o zlato nepodaří. A když rozhodčí pískl konec, úplně jsem na to všechno zapomněl."

A co reakce spoluhráčů, když se dozvěděli, že jeden z klíčových mužů obrany do posledního zápasu na turnaji nenastoupí?

"Když přišla ta informace, seděli jsme u kustodů na pokoji. Klukům jsem jen oznámil, že se omlouvám, že jsem právě měl telefonát a nemůžu hrát. Byli naštvaní, že jsem dostal stopku, ale ujišťovali mě, ať jsem v pohodě, že vyhrajou i za mě. To jen dokresluje, jaký jsme byli tým."

Odkud jste pak zápas sledoval?

"S ostatními, kteří větší část turnaje nehráli, jsem si šel sednout do horní části hlediště. Ale po pár střídáních jsem to nezvládal, byly to nervy, takže jsem šel zpátky do útrob haly a schoval jsem se do prádelny. První dvě třetiny jsem si ani nepustil televizi a jen jsem o pauzách sledoval, jak prošli kolem manažeři a videotrenéři a bylo vidět, že to je asi hodně těsné."

Kdy jste televizi zapnul?

"Až když kluci ve třetí třetině sešli z tribuny a zápas mířil do konce, pustili jsme to a Pasta dal za dvě minuty gól."

Stát se světový šampionem před domácím publikem má asi také své kouzlo, že?

"Být mistrem světa je určitě super kdekoliv, ale vyhrát v Česku za mě trufmne všechno. Vyhrát to pro lidi. Fanzony byly plné, náměstí v mnoha městech taky a fandil každý. I lidé, co hokej normálně nesledují. Ukončit čtrnáctileté čekání je nádherné a je to přesně, jak říkal pan prezident – jako národ jsme něco takového potřebovali."

Den před semifinálovým bojem se Švédskem měly Livesport Zprávy možnost mluvit s bývalým švédským reprezentantem Kennym Jönssonem, a ten na dálku varoval své krajany, že by je mohlo zaskočit skutečně divoké a hlasité publikum, které v O2 areně tlačí dopředu domácí tým. A Švédové opravdu chvílemi vypadali zaskočeni, že?

"Možná je to trochu znervóznělo, ale na druhé straně když si to utkání vybavím, Švédové měli vynikající nástup a byli lepší, jenže jsme znovu ukázali sílu mužstva. I když jsme v některých pasážích nebyli lepší, pokaždé jsme dokázali srovnat krok. A klíčové bylo, že jsme šli do šaten za vyrovnaného stavu. To nás uklidnilo a dál jsme mohli hrát naši hru. A že nám to tam pak tak napadalo? To byla jedna z nejlepších pětiminutovek mého života. (usmívá se) Dali jsme tři rychlé góly a vypadalo to, že hala spadne. A Švédy to strašně srazilo, protože za celý turnaj moc gólů nedostali."

Naganský úspěch jste zažil jako osmiletý chlapec, následující oslavy na Staroměstském náměstí byly velkolepé. Pořádný ryk byl také po mistrovských zlatech v letech následujících, čeští hokejisté mívají přijetí od fanoušků vždy vřelé...

"Záběry z přijezdu hráčů z olympijských her z Nagana na Staromák jsou legendární a zažít to na vlastní kůži a být tím hokejistou, který je na pódiu a slaví s vítězným pohárem, je za mě nesmysl, že se něco takového povedlo! Když to porovnám s oslavami v Americe s Tampou, to bylo taky skvělé, ale člověk chce pak už zkrátka jet domů. A tady už většina hráčů doma byla, takže můžete myslet jen na oslavy, protože rodinu i kamarády máte po ruce."

Napadlo vás – třeba u těch naganských záběrů – že i vy se něčeho podobného jednou budete účasnit?

"Úspěch je v tomhle směru opravdu důležitý, když se vyhrála olympiáda, pamatuju si, že každý chtěl být hokejista. Když bylo fotbalové Euro 2004, tak chtěl zase každý být fotbalista, takže pro současnou mládež, která má široké rozpětí zájmů, je podobný triumf moc důležitý. Zaujme to nejen děti, ale i rodiče, které pak místo počítače mohou vést děti ke sportu. Fyzická aktivita, kolektiv a soutěživost jsou strašně důležité. Ze sportovní stránky i do života."

Role mentora v San Jose mi dělá radost

V NHL jste zažil za krátkou dobu celkem dost úspěchů, třikrát jste si zahrál finále Stanley Cupu, dvakrát jste zvítězil, ale v uplynulém ročníku jste se San Jose zvládli úspěšně jen 19 utkání a skončili na dně soutěže. Jak sezonu hodnotíte?

"Když mě Pittsburgh v srpnu do Sharks vyměnil, okamžitě jsem viděl, že tým se nachází v naprosté přestavbě. Kabina je plná mladých hráčů, spoustu z nich ještě ani nezažilo ročník, kde se vyhraje víc zápasů než prohraje, i když to jsou třeba výborní hokejisté. Vybudovat znovu celý tým trvá mnoho let. Já jako starší hráč už jsem úspěchy v zámoří zažil, do sezony jsem šel s tím, že asi nebudeme každý zápas vítězit."

V týmu jste zapadl mezi zkušené hráče a hrstku třicátníků, to byla oproti předchozím angažmá také jiná situace?

"Vždycky je třeba najít si svou roli. Samozřejmě je důležité odvádět na ledě neustále maximum, ale v San Jose jsem začal pracovat právě i s mladými hráči. Je jich tam plno a další tam budou chodit. Moje práce je tedy nejen hrát hokej, ale také těmhle mladým hráčům ukázat, jaké to je být profesionálem. A tím nemyslím jim jen vysvětlovat, v kolik mají chodit spát a že nemají jíst řízky s hranolkami, ovšem hlavně mentální příprava na utkání. Vysvětlit jim, jaké je hrát 82 utkání za sezonu. Práce s hlavou je klíčová, výkyvy musí být co nejmenší, což není vůbec snadné, když vám je třeba teprve 20 let."

Takže jste přijal roli mentora.

"A dělá mi to radost, je příjemné vidět, že si mladí hráči něco z toho berou. Třeba 23letý obránce Henry Thrun, který odehrál poprvé téměř celou sezonu NHL. Strašně mě těšilo, když jsem viděl, že se jeho hra zlepšuje a nemá tolik výkyvů. Hráli jsme spolu velkou část sezony, řešili jsme toho plno i mimo led. Výhodou v Americe je to, že je tam všechno skvěle podchycené. Když třeba hrajeme venku, nasedneme po zápase do letadla a už máme v počítači detailní přehled všech našich střídání a můžeme si tak projet celý zápas. Dost se ale bavíme i o životě."

Nejsou tohle náhodou ještě výrazně cennější rady?

"Často to tak může být. Pro mnoho mladých hráčů to musí být náročné, přicházejí z juniorských soutěží či univerzit, kde většinou září a najednou jsou v klubu, kde třeba dostanou herní prostor, ale musejí se vyrovnat s porážkami a s tím, že jsou na ledě v momentech, kdy se dostává víc branek. A to není nic snadného."

Z osobního pohledu jste měl vydařený ročník, 19 bodů je druhý nejvyšší výkon v kariéře a s necelými 20 minutami na ledě jste dosáhl v NHL na svůj nejlepší průměrný ice-time.

"Čas na ledě hodně závisí na ambicích týmu. Nejsem ješitný člověk, když mužstvo patří mezi nejlepší v celé soutěži a útočí na Stanley Cup, je jasné, že nebudu na ledě trávit kopec času. V San Jose to je jiné, mladí beci tam do svých rolí teprve dorůstají a já jako starší a zkušenější hráč jsem mohl mít víc prostoru než v Pittsburghu či Tampě. U Sharks mě potěšilo, že trenéři i generální manažer mi takový prostor na ledě dali."

Na začátku sezony to vypadalo, že San Jose by mohlo sestavit slušnou českou kolonii. Jenže Radim Šimek skončil na farmě a následně byl trejdován, vyměněn byl také Adam Raška a vás s Filipem Zadinou nakonec v březnu překvapivě opustil také Tomáš Hertl. Jak jeho přesun přesně vypadal?

"Tohle mě hodně zaskočilo, s Hertlíkem jsme se bavili každý den, minimálně u kafe. Během uzávěrky přestupů byl navíc ještě zraněný... Celé to dokázal nějak utajit a následně mi například přiznal, že ještě zhruba dva dny před výměnou se ve Vegas byl podívat! Myslím, že tohle opravdu překvapilo všechny."

A to i přesto, že během přestupové uzávěrky je možné leccos. Nečekal jste i vy, že byste mohl změnit barvy?

"Já jsem si strašně přál zahrát si na mistrovství světa a modlil jsem se každý den, aby mě nevyměnili. To dopoledne před uzávěrkou jsem byl v kabině a viděl, že se nic neděje a najednou na snídani přišel Hertlík a říká nám: 'Kluci, tak já jdu, jedu do Vegas.'"

Nejvíc na mě zapůsobil Crosby

V zámoří jste měl ve čtyřech týmech štěstí na setkání s velkými osobnostmi. Patrick Kane, Jonathan Toews, Steven Stamkos, Victor Hedman, Nikita Kučerov, Sidney Crosby, Jevgenij Malkin... a jmenovat by se mohlo dál. Kdo na vás nejvíc zapůsobil?

"Když bych si ve finále dal na papír všechny hvězdy, se kterými jsem hrál, každý z nich byl něčím speciální. Ale kdybych opravdu měl vybrat jedno jméno, bude to Sid. Neumím si představit lepšího ambasadora hokeje. Vybavuju si například, jak jsme jednou přiletěli na Floridu okolo třetí hodiny ráno a na něj čekalo venku třeba 80 lidí. A on ještě jde a každému se podepíše. Když jsme tam přijeli se San Jose, nebyl tam nikdo..."

Máte s ním také nějaký konkrétní příběh?

"Jednou za mnou do Pittsburghu přijeli kamarádi, provedl jsem je kabinou a všechno jim ukázal. Oni však chtěli vidět Sida. Jenže my tehdy prohráli, jeho jsem nikde neviděl, tak jsem ho nechtěl obtěžovat a kluky poslal k autu, ať tam na mě počkají. Když jsme se tam pak sešli, tak mi nadšeně vykládali, že potkali Sida v útrobách, že jim všechno podepsal, vyfotil se s nimi a když mu řekli, že jsou z Čech, tak jim ještě řekl, že má rád guláš. Myslím si, že každá historka s ním je pozitivní."

Teď je z vás tedy kromě dvojnásobného vítěze Stanley Cupu ještě mistr světa. Vedle toho, že se chcete dál bavit hokejem, jaká je vaše motivace?

"Olympiáda v Turíně v roce 2026. Mám před sebou ještě rok v San Jose, takže je třeba mít výbornou sezonu, v Americe zůstat a říci si výkony o nominaci do Turína a zažít atmosféru Her. Dva roky jsou celkem daleko, ale fyzicky se cítím skvěle."