Pro římské fanoušky je to skutečná noční můra, rozhodnutí majitelů je urážkou historie klubu, příběhu lásky mezi De Rossim a týmem, kterému vždy fandil.
Tři body (samozřejmě málo) získané ve čtyřech zápasech nemohou ospravedlnit tak předčasný vyhazov poté, co se v létě investovalo více než 100 milionů eur, co se nakoupilo 12 hráčů, což je tak vysoký počet, že nevyhnutelně trvá najít ideální složení, najít rovnováhu. Takhle se fotbalové kluby nevedou, je třeba plánovat, je třeba mít nápady a sílu je podpořit.
Rozhodující, jak se ukázalo, byla domácí remíza 1:1 s Janovem, která přišla díky gólu Koniho De Wintera v poslední vteřině po brance v prvním poločase, kterou vstřelil Artem Dovbyk. Konečný výsledek zápasu byl silně ovlivněn špatným rozhodčím, ale v tuto chvíli už je vše, co se stalo na hřišti, minulostí, a nelze to změnit.
Byl to De Rossi, bývalý kapitán, symbol a legenda klubu, kdo byl obětován po pouhých čtyřech zápasech. Mezi trenérem a vedením bylo mnoho problémů. Lina Souloukou od loňského léta zastává v Římě funkci ředitelky a rozhodnutí vyhodit De Rossiho pravděpodobně vzešlo především od ní.
Římští fanoušci byli z celé záležitosti opět vytěsněni, ale tentokrát byli více zasaženi než v lednu, kdy byl vyhozen José Mourinho. A byť obě situace měly podobné rysy, nelze je považovat za rovnocenné, ale modus operandi se nezměnil.
Trenér se o svém vyhazovu dozvěděl na poslední chvíli, bez jakýchkoli náznaků předem, a to natolik, že De Rossi připravoval středeční dopolední trénink a hráči se tuto zprávu dozvěděli prostřednictvím sociálních sítí. Něco dosud nevídaného. De Rossi se najednou ocitl mimo hru ve chvíli, kdy se snažil najít východisko a myslel (stejně jako celou hráčskou kariéru) na dobro Říma.
Odvolání nemůže být zdůvodněno taktickými problémy nebo výsledky, protože čtyři zápasy nejsou dostatečným vzorkem pro takové rozhodnutí.
Neuspokojivá remíza venku s Cagliari, kterou beztak ovlivnil veškerý chaos spojený s Paulem Dybalou, naprosto negativní a nepřijatelná porážka s Empoli, výborná remíza v Turíně proti Juventusu Thiaga Motty, v té chvíli téměř dokonalého týmu. Pak ovšem přišlo zklamání v podobě remízy proti Janovu, ale přesto bod z domácího hřiště.
To vše ale po velké revoluci, která proběhla v létě: Dvanáct hráčů přišlo, stejné množství z kádru odešlo. V Římě se pustili do změn, ale chyběla odvaha dát lidem čas na práci. Za odvoláním De Rossiho navíc stojí lidé, kteří nejsou zvyklí pracovat ve světě fotbalu. Jako by si zkusili hrát Football Manager v reálném světě.
Daleko větším problémem je však absolutní nedostatek respektu k osobě De Rossiho, který v Římě nikdy nebyl pouhým hráčem a nikdy nebyl a nebude pouhým trenérem. De Rossi byl, je a vždycky bude římská ikona. To on přišel uklidnit situaci po Mourinhově odvolání, přinesl do týmu novou naději, ale při prvním náznaku potíží byl odejit. Jeho vlastní klub mu udělal to, co mu De Rossi jako hráč nikdy neprovedl. Pro Řím by se rozdal. Miluje ho. Nikdy by mu nedokázal říct ne.
Na oplátku mu byla zasažená nelítostivá rána, která zanechala stopy na fanoušcích i historii klubu, která je pro Vlky tak zásadní.