Blog Tomáše Kalase: Postup Burnley už nikdo nezopakuje. Lampard v Chelsea má smysl

Dnes začneme velkým počinem v Championship, protože postup Burnley zpátky mezi elitu anglického fotbalu byl opravdu stylový. Neskutečná jízda. Trenér Vincent Kompany odvedl v klubu obrovský kus práce. Všichni víme, jaký fotbal se v Burnley dřív hrál. Když to hodně zjednoduším, tak to bylo v duchu: nakopneme balon dopředu a porveme se o něj…

Jenže po Kompanyho příchodu se vše změnilo. Poskládali tým jinak, změnili styl, přivedli nové hráče a začali hrát fotbal. Líbí se mi, že mají perfektní mix starších a mladších hráčů. Pokud v jejich stylu chce někdo hrát, nesmí být líný na krok. To z nich úplně září. Navíc mi přišlo, že i když určitě mají dané taktické pokyny, které musí plnit, tak mají hodně volnou ruku, co se ofenzivy týče.

Dopadlo to tak, že jsou měsíc před koncem soutěže jistým postupujícím. Jejich síla je ohromná. Je na nich vidět, že hráči přesně ví, co mají hrát a kam směřují.

Po 40 zápasech mají 90 bodů, což je neskutečné množství (více měl pouze Reading v sezoně 2005/06, kdy měl 92 bodů a celkem uhrál 106, což je rekord soutěže, pozn. red). Vlastně si zařídili postup v nejkratší možné době. Řekl bych, že tohle se v blízké budoucnosti nebude opakovat. Prohrát jen dva zápasy v Championship, to už o něčem svědčí. Za těch devět let, co tu jsem, nic takového nepamatuji. Troufám si tvrdit, že i kdyby spadl klub o síle jako je třeba West Ham, tak rozhodně prohraje víc zápasů než současné Burnley. Pokud udrží kádr, tak se tomu možná přiblíží, ale je to tak unikátní počin, že se to bude těžko opakovat.

Ani Sunderland, který se pomalu zvedá, asi takový příběh nenapíše. Hráče mají šikovné, ale zatím to stačí jen na prostředek tabulky. I to je ale na první sezonu po postupu celkem fajn. Rozhodně patří mezi nepříjemné soupeře. Teoreticky je tu šance, že by se do dvou tří let mohli také objevit v Premier League. To by byl velký comeback!

Lampardovi držím palce

Pojďme se ale už věnovat událostem o patro výš, respektive především tomu, co se dělo v Chelsea. Kdo čte mé blogy, tak ví, že o situaci v klubu se snažím držet přehled a už jsem o ni několikrát psal. Nyní se znovu stalo, že se klub rozhodl vyhodit trenéra. Přiznám se, že na to mám dva pohledy: jeden je, že je to skoro až směšné, ale na druhou stranu, pokud přivedli Franka Lamparda jen do konce sezony, přijde mi to logické. Vysvětlím proč - je to někdo, kdo v Chelsea celkem nedávno působil, zná poměry v klubu a ví, jak to v něm chodí. Nemusí si zvykat. Je to lepší, než kdyby přišel kouč, který se bude ty dva zbylé měsíce rozkoukávat… I když současný kádr je o dost jiný poté, co se nakoupilo velké množství hráčů.

Tím však nechci dění v klubu hájit. Stojím si za tím, že je vždycky strašně jednoduché vyhodit trenéra, ale když se některým hráčům prostě nechce, tak s tím žádný trenér nic neudělá.

Lampardovi držím palce. Přeci jen je to můj bývalý spoluhráč. Už před lety, kdy ještě hrával, na něm bylo znát, že by mohl být jednou trenér. Byl takový rezervovaný, dost analyzoval, je inteligentní, rozumí fotbalu a dovedu si představit, že ke konci kariéry byl vyloženě prodlouženou rukou trenéra v kabině.

Takže jsem nepochyboval o tom, že by jednou netrénoval. Ale to jsem si myslel o více hráčích. Třeba Michael Essien s námi trénoval i po konci kariéry, zajímal se, když hrál, tak to byl velice inteligentní hráč. To to samé mohu říct o Johnu Terrym či Petru Čechovi.

Každopádně Chelsea musí vsadit všechno na Ligu mistrů, kde to bude mít s Realem sakra těžké. Vůbec bych ji neodepisoval. Kluby z Premier League umí překvapit. Jenže u Chelsea člověk nikdy neví. Když vidím některé jejich hráče, tak bych na jejich posty našel alternativu i v naší soutěži a porvali by se za klub daleko víc. Smutné je, že už se Chelsea tolik nedostává ani do televize. Lidé raději koukají na Arsenal či City, jejichž fotbal je líbivý.

V Chelsea je to zkrátka nyní složité období. Ale neberu řeči o tom, že si to musí všechno sednout a že se výsledky dostaví v budoucnu. Kdyby nepřivedli tolik hráčů, nepřekopali celý kádr, tak by se do takové šlamastyky nedostali. Je to asi jako když půjdu, dobrovolně se rozeběhnu proti zdi, rozbiju si hlavu a pak budu naříkat, že mě bolí hlava. Ve finále to odnesl další trenér. A to by mě ještě zajímalo, kolik těch hráčů reálně on do kádru vůbec chtěl.

Autor je obránce Bristolu a český reprezentant