POHLED: Rok pod Haškem. Jaká jsou pro a proti vlády příliš stoického kouče?
Klíčové v tomto spojení je ovšem spíš slovo mírný než optimismus. Hašek se svým realizačním týmem za poslední týdny nějakým způsobem poslepoval to, co mu zůstalo, ať už co se týče samotných hráčů či jejich fotbalových a lidských vlastností a něco mu z toho vyšlo. To něco zatím nějak funguje. Takhle otrocky neurčitě (protože opatrně) lze zatím hodnotit letmou proměnu týmu z fackovacího panáka v Tbilisi po mužstvo, které se z knokautu zvedlo a dokázalo důstojně postoupit do elitní úrovně Ligy národů.
Proč opatrně? Tak nějak je ve vzduchu pořád cítit, že čeští fotbalisté pořád našlapují na křehkém ledě. Uběhl příliš krátký časový úsek na to, aby si dokázali vydobýt zpět naprostou důvěru fanoušků v reprezentaci. Haškova vláda ovšem už rok trvá, to je dostatečná doba pro hodnocení. Jaká má zatím jeho působení u národního celku pro a jaká proti?
PRO
Rodící se tým
Je ještě předčasné vynášet soudy, ovšem vypadá to, že lidsky současná reprezentace funguje. Působí sympaticky. Vzhledem k tomu, že její drtivá většina nastupuje v české lize, nikdo se nad nikoho nemá důvod vyvyšovat, současně kapitán Tomáš Souček neregistruje v kabině silného oponenta, který by otravoval vzduch.
Sparťané, slávisté i plzeňáci nechali ligové řevnivosti ve svých klubových kabinách a uzdravené usměvavé sluníčko "Béřa" Bořil (ano, ten, který držel pod krkem sparťanskou modlu Krejčího) aspiruje na roli maskota týmu. Myšleno ve velmi pozitivním duchu. Jeho fotbalové znovuzrození z hráče, který už nevěřil v návrat na trávník, ve člena základní sestavy reprezentace, jenž jí navíc čerstvě zachránil obranným zákrokem výhru s Gruzií, je silnou inspirací.
Ovšem pozor. I předešlý lodivod Jaroslav Šilhavý si mohl první rok broukat, jak má kabinu jednotnou a na své straně. Nakonec doplatil na přílišnou kamarádskost, důvěru až naivitu. Pokud si tohle Hašek ohlídá, vyroste mu něco, na čem se dá stavět. Soudržná parta, základ jakékoliv české reprezentace v boji s daleko sportovně nadanějšími soupeři.
Sázka na českou ligu
Kouč se nebojí (také však lze říct, že je okolnostmi – zraněními, kartami či jinými důvody – donucen) stavět na hráčích z české ligy. Ať si o ní kdekdo myslí, co chce, domácí soutěž, především její špička, šla znatelně nahoru. Národní tým z toho nyní profituje. Vazby z Plzně potažmo ze Slavie zřetelně fungují.
Lze si zaspekulovat, že možná i proto tak vyletěla hvězda Tomáše Chorého, jenž je zvyklý na hráče obou týmů a součinnost se Šulcem či Provodem je pro něj o to jednodušší. Devět hráčů v základní sestavě z české ligy (v zápase proti Norsku s Haalandem či Ödegaardem) je jasným důkazem toho, že reprezentace se hráčů z domácí soutěže štítit nemusí a výsledky stejně má. Tah se svěřením role šéfa obrany plzeňskému Hranáčovi se vysloveně povedl.
Naposledy byla taková převaha zástupců české ligy v národních barvách snad před Eurem 1996, i tam z toho tým těžil. Na druhý evropský sled to stačí, jak to obstojí v konfrontaci s absolutní špičkou, to se teprve ukáže. Česko nicméně za uplynulý reprezentační rok poskočilo o tři příčky nahoru v žebříčku FIFA, což je pátý největší progres ze všech evropských zemí.
Vypořádání se s dědictvím
Hašek vůbec nevstupoval na palubu lodi, po níž by nešlo snadno uklouznout. Aféra Belmondo a tři vyřazení hráči z kádru, uražený italský legionář Antonín Barák, s nímž předešlý kouč Šilhavý měsíce nekomunikoval. Musel řešit problémy, s nimiž neměl nic společného, zvládl to s bravurou absolventa právnické fakulty.
Barák se do výběru vrátil po necelém roce, do podané ruky však o pár měsíců později v klíčové chvíli s Tureckem na Euru kousl a po stupidní červené kartě už jej Hašek nepovolal. Stejně zatím přistupuje ke druhému členovi svébytné "italské buňky", která se vytvořila už za Šilhavého – kdysi nepostradatelnému Patriku Schickovi.
Útočník se poté, co musel po debaklu v Tbilisi přenechat o pár dní později v duelu s Ukrajinou "své" místo v základní sestavě "nějakému" Chorému, urazil a nevypadá to, že by se do kabiny národního týmu hrnul zpátky. Tedy ironicky řečeno. Spíš to vypadá, že by v Leverkusenu během reprezentační pauzy radši nosil na trénink s juniory balony, než aby jel do prostředí, kde cítí nedůvěru. Hašek navíc ukázal, že se bez něj dokáže obejít.
PROTI
Bídná komunikace
Nejpalčivější problém současného realizačního týmu. Odborníkům i fanouškům vadila při Haškově nástupu do funkce spousta věcí, především fakt, že dlouho nikde pořádně netrénoval. Ovšem nikdy nepadlo mezi důvody nedůvěry to, že se nedá spoléhat na to, že nebude jednat rovně. Zkrátka že bude neupřímný, slušně řečeno.
A přesto veřejnost několikrát balamutil ohledně vážného zranění Michala Sadílka, které si přivodil v přípravě na Euro. Nebo se podobně ztrapnil naposledy v případu Schicka, jehož na právě skončený sraz nepovolal pro (údajné) drobné zranění. Načež útočník hned druhý den nato odpověděl ze základní sestavy Leverkusenu gólem v Bundeslize…
Těmito neobratnými výroky se snaží zakrýt slabost vedení reprezentace, které nedokáže problematické situace slušnou a pro žádnou ze stran konfliktní formou popsat a vysvětlit fanouškům. Když měl navíc Hašek minule šanci Schickovu situaci objasnit na tiskové konferenci, podrážděně odsekával a dával najevo, jak je mu tahle část jeho práce protivná.
Nepružné reakce
Umění reagovat na vývoj utkání patří k největším přednostem trenérů. Měl ji třeba legendární Karel Brückner, který nedávno oslavil 85. narozeniny. Haškovi pohotovost schází. Nejvýstižnějším případem je duel ve skupině na mistrovství Evropy proti Gruzii. Národní tým potřeboval vyhrát, soupeře svíral, jenže posila do ofenzivy nepřišla. Vzývaný Chorý zůstal celý zápas na lavičce.
Stejně tak nefunkční byl plán předešlého zápasu s Portugalskem, kde národní tým podal naprosto otřesně pasivní výkon. A za celých 90 minut nepřišel jediný pořádný impulz, nápad, jak to změnit. Přitom soupeř byl stejně bezradný a příliš upjatý na jediný herní záměr. Vedle toho se Haškovi příliš nedaří trefit střídání tak, aby noví hráči skutečně v projevu něco změnili, když je potřeba.
Přitom si pozvolnými kroky vytvořil slušnou základnu hráčů, do níž může sáhnout. V základní jedenáctce jeho prvního zápasu a toho dosud posledního jsou jen dva stejní hráči: Holeš a Šulc. Je to samozřejmě zčásti dané zraněními a disciplinárními tresty, nicméně je zajímavé, jak moc se výběr pomaličku proměnil. Škoda jen, že pozvánku nedostali i neokoukaní hráči jako třeba Jaroš, Hlavatý či Janošek, aby se také ukázali.
Nevýrazná tvář
Platí to o samotném trenérovi i o hře, která jako by se v ní odrážela. Vzpomenete si na nějaké Haškovy emoce či gesto během zápasu? Těžko takto dokáže získat a přesvědčit tribuny o tom, že je tím pravým. Příznivci si hodně slibovali od spolutvůrce atraktivního slávistického herního stylu Jaroslava Köstla, jehož si Hašek vybral jako asistenta, ovšem to byla poslední chvíle, kdy ho, řečeno policejní terminologií, viděli naživu.
Hašek ho nestrká před mikrofon (tak jako Šilhavý svého spolupracovníka Chytrého), aby se fanoušci dozvěděli něco zajímavého, v herním stylu národního týmu také lze stěží vypátrat prvky (až na chvilkové záblesky), které zdobí Slavii. Haškův nejcharizmatičtější výstup za rok u reprezentace se tak odehrál v reklamě na jednoho z partnerů týmu s baviči Suchánkem a Genzerem…
Bývalého svazového předsedu vnímali lidé jako osobnost, jenže on tak ve finále navenek vůbec nepůsobí. Což v tak exponované funkci není ideální. Spíš vystupuje nezúčastněně až odtažitě, odměřeně. Když už nepředvádí reprezentace "ťukes", jak si posteskl i on sám, mohl alespoň fanoušky získat svým přístupem. Se stylem "je to moje věc, co je vám do toho" se pak ovšem nesmí divit, že na zápas s Ukrajinou přijde v Praze víc fanoušků soupeře než českého celku…
