Royale Union Saint-Gilloise toho má se Slavií podobného až až. Stejně jako v předválečných letech dominovali sešívaní v čele s Pláničkou a Pučem, nemělo konkurenci ani RUSG. Jeho tři po sobě jdoucí tituly v letech 1933 až 1935 dokonce čítají i rekordní belgickou sérii neporazitelnosti, která se zastavila na kulatém čísle 60 a dala vzniknout přezdívce Union Soixante. Slavia též vlastní rekordní šňůru, leč v jejím případě "pouze” 54 utkání dlouhou.
Co do poněkud hmatatelnějších paralel mezi Slavií a Unionem: Ani jeho historické sezony nestačily v nedávné době na ligové prvenství. Pokud v Edenu letos neslavili titul i přes bodový zisk, který by býval stačil v každé z předešlých pěti sezonách s nadstavbou, a i přes páté nejvyšší procento vyhraných zápasů v poválečné historii (74,3 %), v bruselském Dudenparku si ještě v závěru posledního ligového klání reálně mysleli, že budou slavit.
Pravda, v post-covidové éře není výjimkou, že si vítěz základní části Jupiler Pro League nakonec nedojde pro vavříny. Naposledy se to povedlo Clubu Bruggy v roce 2021, a to s nulovou rezervou po 40 zápasech poté, co mu prvních 34 kol dalo luxusní šestnáctibodový odstup. Při systému dělení bodového zisku před nadstavbou v Belgii nic jako luxus neznají. Union sezony 2021/22, toho času ještě neokoukaná senzace, to dobře věděl, když po základní části živil pět bodů náskoku. Jeho letošní verze ve stejné chvíli vedla dokonce o sedm bodů, těžko už ale mohla počítat s tím, že to nakonec nebude druhý Anderlecht, nýbrž čtvrté Bruggy (klopýtající 19 bodů pozadu), kdo je předskočí.
Za poslední tři sezony RUSG v základní části prohrál 12 zápasů z 98 a v žádném z jednotlivých ročníků neklesl pod 2,2 bodu na zápas. Slavia prohrála devět z 90 utkání (čili nezvládla téměř stejné procento zápasů jako Union) a její nejhorší bodový průměr je identický s tím Unionu. Nikdo nebyl v jejich soutěžích konzistentnější, jenže čtyři kluby mají víc titulů než oni.
Když se roku 2021 Union po 48 letech vrátil do nejvyšší soutěže, působil jako zjevení. Už na vánoce odvážní svěřenci Feliceho Mazzùa s vypilovaným rozestavením 3-5-2 celé lize kralovali, mnozí se nicméně domnívali, že slepené kvarteto velkých výzev v podobě Genku, Brugg, Anderlechtu a Antverp hned na úvod jara přinese nebojácnému nováčkovi vystřízlivění – předtím ostatně z této tradičně silné čtyřky dokázal Royale Union porazit jen RSCA, rivala z hlavního města. Tentokrát? Kdepak, RUSG potvrdilo dominanci, když urvalo 10 bodů z možných 12 a ještě zkraje února mělo nejlepší útok i obranu.
Jako Conteho Itálie
Belgičtí novináři spatřovali v Unionu Conteho Itálii roku 2016 – wingbeci roztahovali hru, držení míče většinou nebylo na pořadu dne (dokonce jen tři týmy v lize si tehdy užívaly balonu na kopačkách méně) a alfou a omegou byly smrtící protiútoky vedené i zakončované skvěle se doplňujícím útočným duem Deniz Undav – Dante Vanzeir. Oba byli před angažmá v Unionu neznámí a po něm se ocitli v Premier League, resp. v MLS. Prvně jmenovaný se stahoval níž do pole a výborně využíval mohutné postavy, druhý se obratně pohyboval na hraně ofsajdu. Společně měli už v únoru na kontě 33 gólů a 18 asistencí.
Dnes je Union podstatně jiný, ale vlastně stejný. Mazzùa následuje už třetí trenér, nezkušený ex-internacionál Sébastien Pocognoli, který v Unionu dohrával kariéru a vedl mládež. Undava s Vanzeirem následovali Victor Boniface či Simon Adingra, kteří se zdrželi jednu sezonu. Poslední hrotové volby číslo 1, Gustaf Nilsson a Mohamed Amoura, jsou taky fuč. A to ještě zatím klub neprodal Camerona Puertase, mozek zálohy, který se zdál být jednou nohou pryč ještě dva týdny zpátky. Pokud dřív Trpišovský naříkal na neustálý odliv opor, byla to oproti RUSG ještě selanka.
Po úvodním ročníku mezi elitou musel klub dokupovat devět nových hračů. Nyní prchly dvě třetiny stabilní stoperské trojky a klíčový levý křídelník Loïc Lapoussin je dlouhodobě zraněný (jeho trable výrazně přispěly už na jaře k nečekané ztrátě titulu). Jenže herní filozofie se nemění a sofistikovaný skauting založený na datech plive nespočet vhodných, podhodnocených fotbalistů, kteří lepí jednu díru za druhou.
Právě to je důvod, proč se Royale Union drží nahoře i přesto, že za poslední tři roky dával sbohem už dvěma pozdějším vítězům ankety o trenéra roku. Mazzù se kontroverzně vydal na krátkou anabázi k úhlavnímu rivalovi Anderlechtu a Alexandre Bessin se letos loučil zejména kvůli zdravotnímu stavu své ženy, kvůli níž se opět vracel do vlasti, nově bundesligového St. Pauli.
Právě to jsou také důvody, proč si RUSG mohlo dovolit na začátku července vsadit na 37letého trenérského zelenáče. Pocognoli zná unikátní DNA tradičního klubu, který si pro jeho bohatou historii vybral už jako hráč ve druhé lize. Ztotožňuje se s herním stylem založeným na fyzické dominanci. Také jeho Union bude presovat vysoko, za neustálých pokynů v angličtině, francouzštině či holandštině. O zbytek se starají lidé na svých místech "nahoře".
Postup na úkor rivala
Při troše potřebné perspektivy se obvyklé starosti s látáním sestavy jeví jako nicotné. Je to ostatně jen něco přes 10 let, kdy se Union měl poroučet až do čtvrté nejvyšší soutěže. Na jaře 2013 ho ale spasila platební neschopnost KVK Tienen a zvládnutá baráž. O to sladší byl postup roku 2021 na úkor odvěkého bruselského rivala RWB Molenbeek, který předtím pro změnu ukončil onu památnou šedesátizápasovou neporazitelnost Unionu, aby následně fanoušci pochodovali ulicemi Molenbeeku se symbolickými rakvemi nad hlavou.
Zhruba ve stejné chvíli, kdy si Union sahal na dno, přesídlil do Belgie jeho nynější sportovní ředitel Chris O'Loughlin, irský ex-trenér, který první zkušenosti sbíral v Africe, kde se též narodil. Toho času sotva čtyřicetiletý O’Loughlin byl do čela Unionu dosazen rok poté (2019), co se klub stal součástí portfolia Tonyho Blooma, inovativního vlastníka Brightonu. Dnes RUSG operuje prakticky nezávisle na jihoanglickém celku, ale s totožnými principy. Namísto Blooma jej vede Alex Muzio, někdejší Bloomův zaměstnanec a profesionální sázkař. Datové modely, které si vyvíjí rozsáhlý tým O’Loughlinových analytiků, v žádném případě nejdou na úkor tradičního skautingu – každá posila je naživo viděna aspoň desetkrát.
Union už dávno není pouhou "bandou podivínů" a jeho úspěchy nesou pramalé známky pomíjivosti. Hned čtyřikrát v jedné sezoně se o tom krutě přesvědčil berlínský jmenovec Unionu, vyřazený Bonifacem a spol. na cestě do čtvrtfinále Evropské ligy. Nigerijský útočník tam tehdy definitivně učaroval jeho současnému zaměstnavateli z Leverkusenu. Loni na podzim si pro změnu svůj osobní sen prožil stoper Kevin Mac Allister, když se na Anfieldu postavil slavnějšímu bratrovi Alexisovi. V domácí odvětě se svým Unionem slavil výhru 2:1.
Trojnásobek permanentkářů
Ne všechno je však na jihu Bruselu růžové. Zejména dlouhodobě plánovaný přesun z nevyhovujícího stadionu Joseph Marien, který kvůli památkářům ani nelze řádně zrekonsturovat, se kvůli vztahům s municipalitou neustále komplikuje a odkládá. Na 13. srpen se tak opět potupně prodávají evropské vstupenky na fialové tribuny arény RSCA. Na druhou stranu ani tento handicap nebrání fanouškovské základně Unionu v rozpínání. Sice takřka výhradně uvnitř Bruselu (což je velký rozdíl oproti Anderlechtu, jehož zhruba 85 % permanentek tvoří lidé sídlící mimo hlavní město), ale přece – oproti dvěma tisícovkám permanentkářů ve druhé lize Union atakuje hranici šesti tisíc.
Klub, který zaměstnává osobu se specifickou odpovědností za udržitelnost, se celkem nevyhnutelně stal oblíbencem typického bruselského eurokrata. Část kotle se profiluje jako levicová a antifašistická, přičemž fanoušci Unionu jako celek prosluli respektem k soupeři. Že nyní RUSG rodinnou atmosférou vábí davy volnomyšlenkářských hipsterů a živořících kreativců, je přitom celkem paradoxní: Přídavné jméno Royale koneckonců bruselský klub nenese náhodou, ve zlatých 30. letech byl Union v první řadě srdeční záležitostí bruselské buržoazie.
O tehdejším Unionu se hovořilo jako o týmu bez velkých hvězd a eg, jehož doménou byla fyzická dominance skloubená s týmovým duchem a automatismy. Totéž prakticky slovo od slova platí o Unionu posledních let, ačkoliv jeho nejdelší série bez prohry se zastavila na čísle 16. I tato šňůra v roce 2021 stačila na tzv. Trophée Jules Pappaert, cenu udělovanou nejdéle neporaženému celku napříč třemi nejvyššími soutěžemi v Belgii. A samozřejmě trofej příznačně pojmenovanou po legendárním kapitánovi Unionu Soixante a také účastníkovi mistrovství světa 1934 s Belgií.
Tehdy šlo o první takové ocenění RUSG od roku 1976. Ty první opravdové poválečné trofeje se dostavily teprve letos po jízdě domácím pohárem a následném triumfu v superpoháru. Hlad po vavřínech byl zažehnán a střídá ho hlad po Lize mistrů, který v létě 2022 pouze přiživili Rangers. Slavií shodou okolností nenáviděný klub z Glasgow tenkrát ve 3. předkole předvedl parádní otočku z 0:2 na 3:2.