Olie je ten poslední, kdo by napadl soupeře, hájí spoluhráče Van Buren. A vzpomíná na dědu

V sobotu v Liberci jste nakonec odehrál jen pár minut, trenér Trpišovský vás po červené kartě pro Olayinku obětoval a poslal do hry záložníka. Incidentu jste byl blízko. Co se vlastně mezi Olayinkou a Ndefem stalo?

"Ndefe Petera fauloval, načež ten ležel na zemi a Ndefe za ním šel, aby mu něco řekl. Neslyšel jsem, co přesně mu pověděl, ale myslím, že to bylo jen něco jako: ‘Co děláš? Proč simuluješ?’ Olie dotčeně vstával, mávaly s ním emoce. Podle mě mu nechtěl dát hlavičku, jen se snažil k němu přijít blíž. Aby si to s ním vyříkal tváří v tvář. Jenže to provedl strašně rychle a vypadalo to, že do něj vrazil."

Nebyl to první kontakt mezi těmi dvěma. Ndefe už Olayinku fauloval předtím, rozhodčí nařídil pokutový kop, jehož oprávněnost vyvolala dohady. Vypadalo to, že Ndefe pořád cítí křivdu…

"Je pravda, že to nebyl úplně jasný zákrok na penaltu. A ano, možná proto byl Ndefe tak podrážděný, že Olie zase skončil na zemi. Ale podle mě byl tenhle zákrok víc penaltový než ten, který rozhodčí odpískal předtím."

V deseti jste ztratili náskok a nakonec jste remizovali 2:2. O čem jste se nejvíc bavili cestou z Liberce?

"O tom, jak jsme si mohli nechat proklouznout výhru mezi prsty. V 95. minutě jsme vedli 2:1 a nedotáhli jsme to. V předešlých zápasech venku jsme se taky dopustili chyb, kvůli nimž jsme ztratili body. Probírali jsme, jak se těmhle selháním vyvarovat, abychom zase venku body přidávali."

Máte pro Olayinkovo chování pochopení?

"Pro mě je Peter absolutně tím posledním, kdo by něco takového udělal. V tom smyslu jeho počínání vůbec nerozumím. Je to náš tahoun na hřišti i v kabině, bylo to celé zvláštní. I pro něj. Na hřišti jsou vždycky vypjaté emoce. A i velkým hráčům se stává, že se z ničeho nic něčeho takového dopustí. Olie se z toho ponaučí."

Jaká byla jeho reakce v šatně po zápase? 

"Mlčel jako zařezaný, věděl, že to byla jeho chyba. Viděl jsem na něm, že z toho byl opravdu smutný."

Počkejte, to se ostatním neomluvil?

"Uzavřel se do sebe. Možná, že k nám teprve promluví (rozhovor vznikal před pondělním tréninkem – pozn. aut.). Každopádně to zklamání na něm bylo patrné, všichni to viděli. Navíc to nic nemění na tom, že jsme měli i tak vyhrát. Ta červená karta není hlavním důvodem toho, proč se nám to nepovedlo."

Vedle nepříjemnosti v tomto zápase ovšem může vyloučení vyústit v trest na několik utkání, klidně až na pět. A to by znamenalo, že byste se bez svého klíčového hráče museli obejít v derby proti Spartě, která se na vás v tomhle kole navíc dotáhla…

"Ano, může dostat trest na víc zápasů, možná na čtyři. Pokud se tak skutečně stane, musíme to zvládnout jako tým, máme opravdu široký kádr. Měli bychom najít způsob, jak ho nahradit. Samozřejmě je pro nás velmi důležitý a bude na ostatních hráčích, aby se ukázali. I na těch, kteří nastoupí na jeho postu. Musíme se s tím vypořádat."

Statistiky utkání Liberec – Slavia

Sám jste řekl, že je Olayinka vaším lídrem. A teď o něj přijít v závěru základní části, když jde do tuhého?

"Není to naštěstí jediný hráč s vůdčími schopnostmi, kterého máme. Je tam Holeš, Koli (Ondřej Kolář – pozn. aut.) v brance… Nicméně nebudu zastírat, jak moc nám Olie pomáhá v zápasech."

Zápas v Liberci byl pro vás výjimečný. V jeho dresu jste ještě na podzim působil a konečně jste se v něm v Česku rozstřílel. I tentokrát jste se tam trefil, když jste proměnil penaltu. Šel jste na ni přitom jen měsíc poté, co jste neuspěl z puntíku v Teplicích. A mířil jste na úplně stejné místo… Byl jste na penaltu znovu určený?

"Nemáme žádný pořadník toho, kdo na ni půjde. Závisí na průběhu zápasu, kdo se na ni cítí a věří si. A s tím já nikdy nemám problém. Podle mě to má mít útočník v popisu práce. Ptal jsem se Olieho, věřil mi, řekl, že penaltu dám. Tak jsem si vzal míč…"

Stál proti vám Olivier Vliegen, s nímž jste donedávna byli spoluhráči. Mělo to nějakou roli?

"Nulovou. Nevím, co při penaltě udělá, případ od případu to může být něco jiného. Každá penalta má svůj vlastní příběh. Můžete jich analyzovat spousty, nicméně podle mě je to zbytečné. Jen se podívejte na mě. Před pár týdny v Teplicích jsem ji zahodil, teď jsem ji kopnul do stejného místa – a vyšlo to…"

Přitom je řada brankářů, kteří mají databázi každého hráče a způsobů, jakým penalty zahrává…

"Mám rád statistiky, v mnoha ohledech vám mohou říct spoustu zajímavých věcí. Ovšem u penalt v to zkrátka nevěřím. Nikdy jsem nestudoval gólmana, jaká je jeho oblíbená strana. Rozumím tomu, že si v tom statistikové libují. V televizi to pak experti analyzují – tenhle hráč to kopl šestkrát sem, dvakrát tam. A on pak jde a pošle míč do místa, kam pokutový kop předtím nikdy nezahrál... Přičemž gólman si vybere stranu, kam to měl střelec podle všeho kopnout. Co pak na to jde říct…?"

Rozumím. Jasné je to naopak u vašich konkurentů v boji o titul. Plzeň týden co týden ztrácí body, Sparta naopak sbírá výhru za výhrou a už stáhla váš náskok. Co vás překvapuje víc?

"Předně mě zajímá nejvíc naše pozice, jsme pořád číslo jedna, takže to musíme brát z toho pozitivního pohledu. Samozřejmě vnímáme, že má Sparta dobrou formu a že to Plzni nejde. Obojí není tak velké překvapení. Sparta už nějakou dobu hrála celkem slušně, jen nezískávala body. A naopak Plzeň nepředváděla takové výkony, ovšem těsně vítězila. Řada jejích zápasů skončilo 2:1, 1:0, dávala hodně gólů ze standardek…"

Mimochodem, sledujete českou ligu v televizi, když jste doma?

"Spíš se v aplikaci dívám na sestřihy všech utkání, moc ne na různé analytické pořady. Zajímá mě, kdo dává góly, kdo je ve formě. Čas od času si pustím i celý zápas. Ovšem když ho pak ve studiu začnou rozebírat, to není pro mě. A ne z důvodu jazykové bariéry, v podstatě všemu rozumím."

Přesně na to mířím. Za svou češtinu sklízíte komplimenty, přitom jste nikdy neměl učitele. Předpokládám však, že vám jej Slavia sehnala, když jste přišel. Nevyhovoval vám?

"Během mé první sezony tady jsem učitele měl, zkoušel jsem to tímhle způsobem. Jenže věci, které se mě snažil naučit, jsem už znal. Slovíčka jako barvy, jídlo… Cítil jsem, že spíš potřebuju jít ven a mluvit. Pořád jsem kolem sebe slyšel slova, kterým jsem nerozuměl, proto jsem se rozhodl na všechno ptát, co to a to znamená. Bylo to lepší než mít před sebou učebnici, to jsem nechtěl. Tak jsme to po dvou lekcích s učitelem ukončili. Snažil jsem se lépe poslouchat. A kluky jsem trápil: Co je tohle? A tamto? A tohle znamená co? Pak jsem zkoušel sám mluvit. Nejlepší to bylo paradoxně s těmi, kteří neuměli tolik anglicky, protože s nimi prostě musíte mluvit česky. Jako náš asistent trenéra Houštecký nebo Bořil, Standa Tecl, s nimi si užiju hodně češtiny. Stejné to bylo, když jsem předtím byl na hostování v Českých Budějovicích nebo pak v Liberci. Už jsem něco uměl a zkrátka jsem musel zkoušet mluvit česky, abych se s některými lidmi dorozuměl."

Slyšel jsem, že největší pokrok jste v tomto ohledu udělal právě v Budějovicích…

"Pravda. Během svého prvního působení tam jsem totiž byl zraněný, trávil jsem hodně času v kabině, když ostatní trénovali. A pořád jsem se bavil s tamním kustodem Procházkou, to byl asi můj nejlepší učitel." (usmívá se)

Vy jste zase na oplátku učil spoluhráče šipky a do kabiny jste přinesl terč, že?

"Je to tak! To samé jsem udělal ve Slavii, i když tam už se šipky hrály trochu i předtím. V Budějovicích se to chytilo, v kabině to vytvořilo skvělou atmosféru. Myslím, že je kluci hrají dodnes. (směje se) A kdo vítězil? No… já! I když se někteří spoluhráči hodně zlepšili."

Předpokládám, že jako správný Nizozemec máte doma terč a trénujete…

"Ba ne, už ne. Nicméně v mládí mi na zdi visel a hrál jsem hodně. V Holandsku jsou šipky nesmírně populární."

To mě právě zajímá. Odkud se ve vaší vlasti bere ta vášeň pro ně?

"Mám za to, že všechno začal Raymond van Barneveld, který vyhrával mistrovství světa (v letech 1998-2007 se mu to povedlo pětkrát – pozn. aut.). Šipky začala vysílat televize, získaly popularitu a z Van Barnevelda se stala velká legenda. Po něm přicházeli další špičkoví hráči… Lidi si to oblíbili, i já se na přenosy rád dívám. Je to zábava."

Už zhruba od svých 20 let, ještě když jste působil v Excelsioru Rotterdam, máte českého agenta. Jak jste se vy a Jiří Müller vlastně dali dohromady?

"Přes společného známého. Přítele mé rodiny, někdejšího trenéra a mezinárodního skauta Bena Hendrickse, spolupracoval například s Udine. Ve fotbale je to známé jméno. Dnes už mu je kolem 75 let, takže už je trochu stranou dění. Jirka se s ním znal a Ben se mu jednoho dne zmínil o tom, že v Nizozemsku hraje mladý kluk, kterému končí smlouva a že hledá nový klub. Já v té sezoně dal 14 gólů…"

A bylo z toho angažmá v dánském Esbjergu. Počítal jste nicméně s tím, že vás jednoho dne zavedou kroky do Česka, když máte odtamtud agenta?

"V tu chvíli mě to vůbec nenapadlo. Cítil jsem, že je pro mě správný krok svěřit se do rukou mezinárodního agenta, když chci do ciziny. To se povedlo. Teprve později to vyplynulo tak, že se jsem se ocitl v Česku."

Brzy už to bude sedm let…

(usmívá se) "Nikdo nečekal, že to bude na tak dlouho!"

V létě vám vyprší smlouva, dosáhl jste tu na čtyři tituly. Máte ještě motivaci tady něco dokázat, nebo nastal čas na změnu prostředí?

"Může se to určitě stát. Nicméně pořád mám v Česku o co hrát. Třeba o Ligu mistrů, když získáme titul. To by byla velká věc. Nicméně jsem zatím se Slavií o budoucnosti nemluvil, takže v tuto chvíli nevím, co v příští sezoně bude. Mám z toho mírné obavy, na druhé straně se mi ta představa svým způsobem zamlouvá. Každopádně v téhle sezoně se mi zatím daří, tak uvidíme…"

Váš agent nicméně na začátku sezony podotkl, že není jednoduché vám sehnat v zahraničí angažmá, abyste v něm měl stejné podmínky jako ve Slavii…

"Necháme se překvapit v létě… Samozřejmě, když dáte za sezonu čtyři góly, nikdo venku vám stejné peníze nenabídne. Ve chvíli, kdy těch gólů máte 15, některé kluby mohou utratit cokoliv… Pro mě je pořád možnost tu zůstat, v Praze jsem šťastný. Ale i změna pro mě může být přínosná. V tom případě to musí být co se týče podmínek ta správná země."

Jaká je vlastně vaše vysněná fotbalová destinace?

"Těžká otázka… Když jsem byl mladší, řekl bych samozřejmě Premier League. Teď je mi 30 let a…"

…pomýšlíte na návrat domů do Nizozemska?

"Ne, ne. Premier League mám pořád nejvýš. Nicméně pochopitelně v Holandsku je fotbal také velmi sledovaný a vysoce hodnocený, takže i to se určitě může stát. Momentálně však nemám žádné preference."

Nechybí vám hraní doma? Odešel jste ve 20 letech po jediné sezoně v nejvyšší soutěži…

"Nechybí. Možná mám i odlišný herní styl, než je pro útočníka ten typický holandský. I proto jsem třeba úspěšnější v zahraničí než doma. A v této sezoně cítím, že ze mě konečně vychází, co ve mě dřímalo."

Čekal jsem, že mi řeknete, že byste se rád vrátil do Feyenoordu, kde jste jako teenager působil. Po výhře na hřišti Ajaxu má nakročeno k titulu, je ve čtvrtfinále Evropské ligy, jednoduše skvělá adresa…

"To by bylo jako sen! Jenomže to není jednoduché. Ano, například Hanckovi se to podařilo odsud z ligy, jenže tam šel ve 24 letech, má potenciál. Kdyby vzali mě, byl by to pro ně risk, který může a nemusí vyjít. Nizozemské velkokluby se zaměřují spíš na mladé hráče, Ajax nebo Feyenoord koupí talentovaného Brazilce za 10 milionů eur a prodají ho za desetinásobek, jako Antonyho do Manchesteru United. Preferují a potřebují jiné hráče."

Nicméně ve Feyenoordu jste zahájil kariéru ve velkém fotbale. Jaké na tuhle dobu máte vzpomínky?

"Strávil jsem rok v týmu do 19 let, pak jsem přestoupil do Excelsioru Rotterdam, což byl tehdy takový malý bratr Feyenoordu. Zajímavé je, že z toho týmu jsem prorazil do top fotbalu jen já. Vlastně ještě jeden kluk, dostal se nahoru až snad o čtyři nebo pět let později než já. A také v zahraničí. Usáma Rašíd. Šel do nějakého amatérského týmu, pak se vrátil do nejvyšší ligy a teď působí někde v Portugalsku (ve Vizele – pozn. aut.). V Nizozemsku byl v reprezentaci do 16 i 17 let a vzhledem k tomu, že má i irácký pas, hraje za národní tým Iráku. Stejně starý jako já byl i Stefan de Vrij, jenže ten už nastupoval za áčko…"

V nizozemském fotbale se to vždycky hemžilo velkými jmény. Kdo byl vaším dětským idolem?

"Vždycky Ruud van Nistelrooij! Taky útočník, hltal jsem ho, když jsem byl kluk a on hrál za Manchester United. Jako teenager jsem pak obdivoval Fernanda Torrese v Liverpoolu."

A co váš táta Leo, který zvládl v lize 57 zápasů za Excelsior?

"Toho jsem bohužel neviděl nikdy hrát, jen mi o tom vyprávěl. Byl to útočník jako já, oba jsme hráli za stejný klub. I k němu jsem vzhlížel."

Spoustu fanoušků určitě překvapí, že jste měl slavného dědu. Theo Laseroms byl v 60. a 70. letech nizozemskou hvězdou, Feyenoordu pomohl z obrany k triumfu v Poháru mistrů evropských zemí…

"… a dostal se až do národního týmu, za který odehrál šest zápasů. Byl to táta mojí mámy. Bohužel jsem ho nikdy nepoznal, protože zemřel rok předtím, než jsem se narodil. Ovšem slyšel jsem o něm všechny historky, dokonce jsem s ním viděl spoustu videí. I z toho triumfu v PMEZ, což bylo něco neuvěřitelného. Před pár lety jsme se Slavií probojovali do Ligy mistrů – a on ji vyhrál! Bláznivá souvislost…"

Možná ne jediná. Vašemu dědovi se přezdívalo Tank, sice kvůli jeho mistrným skluzům, nicméně to vypadá, že jste právě ten váš fyzický styl fotbalu zdědil po něm. Je to tak?

"Máme určitě stejnou herní mentalitu. A ano, i já můžu být na hřišti tank! Je to možná právě ten rozdíl mezi mnou a klasickým útočníkem nizozemského střihu. Už mě pár lidí takhle s dědou porovnávalo, neslyším to poprvé. Byl skutečně celkem slavný. Když se projdete po chodbách stadionu De Kuijp, na němž hraje Feyenoord, na zdech visí spousta fotek týmu, který získal tu nejcennější klubovou trofej. A na nich je můj děda. O to víc mě mrzí, že když tam dvakrát hrála Slavia, zrovna jsem byl na hostování pryč. Myslel jsem na to hodně, velká škoda. Třeba se ještě dočkám…"