Fotbal aneb hra radosti a zklamání. Pardubický Lupač si i přes překážky splnil sen o lize

"Každý je jiný a má svou cestu. Pro mě je to úplně to nejlepší, co mě mohlo potkat," říká s nadšením Lupač o debutu v nejvyšší tuzemské soutěži, který si odbyl 31. července 2021 při prohře 2:3 v Olomouci. Jedinečnou šanci mu tehdy daly Pardubice a on se jí bez rozmýšlení chopil. Zanechal kvůli ní studií na pražské Univerzitě Karlově a vydal se vstříc novým zkušenostem.

Jelikož je pro něj ale harmonie těla a duše jedním ze stěžejních životních přesvědčení, rozhodl se pokračovat ve studiu i v Pardubicích. Za toto rozhodnutí si děkoval obzvláště na začátku roku 2023, kdy ho téměř na rok vyřadilo vážné zranění. "Nemít studium, skončím v blázinci," tvrdí majitel 25 ligových startů a dvou asistencí.

V mládeži jste nastupoval za Bohemians, proč jste nezůstal?

"Bylo mi 16. Hrál jsem v té době v kategorii do 17 let. V tom období už se hráči profilují, jestli budou mít na větší fotbal… A já jsem měl tehdy růstové problémy. Oproti vrstevníkům jsem byl maličký a mí rodiče apelovali na to, abych se dal zdravotně do pořádku. Navíc jsem byl v tu chvíli fotbalem zklamaný. Byl jsem skleslý. Nezažíval jsem dobré období, protože kluci kolem mě byli lepší a já jsem kvůli tomu moc nehrál. Trénoval jsem, dojížděl na zápasy, ale pak jsem jen seděl na lavičce. Bylo to víc faktorů dohromady, ale nejdůležitější bylo zdraví a vášeň k fotbalu."

V něm jste i přes komplikace pokračoval…

"Ano, vrátil jsem se do Benešova. Šel jsem o soutěž níž. I když jsem měl v Bohemians kamarády, tak jsem si určitým způsobem přišel jako méněcenný, horší. Na druhou stranu to bylo dobré v tom, že i kluky v Benešově jsem znal. Je to kousek od místa, kde bydlím. Vzali mě mezi sebe a také trenéři byli super. I když jsem to v tu chvíli vnímal jako krok zpátky, dalo se to lépe zvládat, protože jsem stíhal docházet do školy a trénovat a hrát zápasy až po ní."

Pomýšlel jste tehdy na profesionální kariéru?

"Asi jsem nebyl tak vyspělý, neuvažoval jsem nad tím. Samozřejmě jsem se snažil být co nejlepší, ale úplně jsem to nebral tak, že bych si tím krokem pokazil kariéru. V rodině jsem byl vždy veden tak, že vzdělání je alfa a omega. To bylo to nejdůležitější. Fotbal jsem dělal zkrátka proto, abych se hýbal, z lásky ke sportu."

V Benešově se vám nicméně dařilo…

"Prošel jsem tam asi dvěma kategoriemi dorostu, pak jsem se dostal do A-týmu, kde jsem strávil dvě sezony. Hrál jsem, začalo mě to zase bavit. Nabral jsem sebevědomí. Můj první ročník v A-týmu jsme odehráli kompletní, ale druhý překazila pandemie covidu-19. Protože už se nemělo dohrávat jaro, tak jsme hráli nějaké miniturnaje a podobně. V té době už jsem věděl, že mě někdo sleduje. Snažil jsem se podávat stabilní výkony, ale cítil jsem trochu tlak. Ty zápasy ke konci angažmá v Benešově jsem asi neodehrál úplně nejlépe. Už jsem si i chvíli říkal, že to kvůli tomu nedopadne…"

Sledovaly vás Pardubice?

"Ano. A nakonec ve mně něco viděly, protože jsem od nich v létě dostal nabídku přijít na zkoušku. Bylo to na poslední chvíli. Byl jsem v prvním ročníku Karlovy univerzity v Praze. Pamatuju si, že jsem byl zrovna někde na výletě na kolech, když mi zavolal agent, že mám příští týden zkoušku v Pardubicích, jestli to zvládnu…"

Vzdělání beru jako samozřejmost

Přemýšlel jste nad tím?

"Vůbec. V tu chvíli mě fotbal moc bavil a chtěl jsem z toho vytřískat maximum. Zkusit, co jde. Byl jsem nadšený a těšil se. Pořád jsem si sice říkal, že to je jen zkouška, že jednak se jim musím v Pardubicích zalíbit, jednak to pořád nemusí vyjít z jakéhokoli jiného důvodu. Docházelo mi to až časem. Po zkoušce mi totiž řekli, že by měli zájem, abych přišel na hostování."

Tehdy vám to došlo?

"Přesně tak. Začal jsem uvažovat, co se školou, protože i ta mě extrémně bavila. Vybral jsem si dobře. Studoval jsem na Karlově univerzitě na Fakultě tělesné výchovy a Přírodovědecké fakultě dvouobor Tělovýchova a sport se zaměřením na vzdělávání a Geografie se zaměřením na vzdělávání. Chtěl jsem být v budoucnu učitel. Dělal jsem přesně to, co jsem vždy chtěl – a měl jsem tam také spoustu přátel."

Ale šel jste…

"Byl jsem zvědavý, nedalo mi to. Řekl jsem si, že za pokus nic nedám. Bylo to roční hostování. Pořád jsem byl mladý, bylo mi 20 let. Na dostudování jsem měl stále času dost. Musel jsem toho ale spoustu vyřídit. Jít do Pardubic pro mě bylo nicméně o trochu snazší, protože tam zrovna byl můj kamarád Ladislav Dufek, pomohl mi s aklimatizací. Řešil jsem i školu. Měl jsem dokončený první ročník, takže jsem měl možnost přerušit studium. Dohromady bych to nezvládl."

Nezkoušel jste zároveň s fotbalem studovat?

"Hledal jsem možnost, jak to skloubit. Ptal jsem se na individuální studijní plán, bohužel jsem se nevešel do tabulek. Bylo mi řečeno, že abych ho dostal, musel bych být reprezentant nebo splnit nějakou jinou podmínku. Nechtěl jsem nicméně přijít o status studenta, tak jsem si podal přihlášku do Pardubic na Filozofickou fakultu na obor Religionistika. Splnil jsem zimní semestr, ale nenašel jsem se v tom. Přesto jsem se chtěl nadále intelektuálně udržovat, takže jsem si dal na další rok znovu přihlášku, tentokrát na Fakultu ekonomicko-správní, kde studuju Ekonomiku regionálního sportu. To mě zatím naplňuje."

Vzdělání je pro vás tedy pořád důležité?

"Že se člověk vzdělává, beru jako samozřejmost. Ne nutně ve smyslu, že dochází do nějaké školy nebo studuje na univerzitě, ale že se vzdělává v rámci různých oborů a rozdílných okruhů. Zkrátka ho zajímají různé workshopy, semináře, kurzy a podobné věci. Vracím se k tomu, co už jsem říkal, ale pro mě je důležité propojit fyzično i s mentální stránkou."

V Pardubicích vám vyšli vstříc, zatímco na Karlově univerzitě to nešlo?

"Když jsem studoval na sportovní fakultě, docela mě zarazilo, že nebylo možné to studium s profesionálním sportem nějak lépe propojit. Byl jsem z toho zklamaný. Pardubické univerzitě bych za to chtěl poděkovat, protože ta mi naopak vyšla vstříc. Pro mě je nejsložitější částí studia docházka, ale dostal jsem z ní úlevy, takže můžu studovat prakticky bez problémů. To mě těší."

Při debutu jsem jen zmateně pobíhal

Jaké to bylo na začátku vašeho pardubického angažmá?

"Já jsem neměl co ztratit. Mohl jsem se jedině ukázat. Zakládám si na tom, že nejdůležitější je přístup, fotbalové dovednosti jsou až druhotné. Vždy se snažím tomu dát všechno. Podle mě mi tenhle přístup hodně pomáhá. I když první tréninky v A-týmu Pardubic byly náročné, rychlejší, než na co jsem byl zvyklý. 

Pamatuji si první dny po příchodu. Pondělí jsem začal dopoledním tréninkem s prvním mužstvem, které se chystalo na zápas, a odpoledne jsem pak šel na trénink s B-týmem. S tím jsem měl trénovat i v úterý, ale ještě večer mi volal trenér Jiří Krejčí, že někdo z hráčů onemocněl… Takže jsem šel hrát přátelský zápas. Pamatuju si, že jsem naskočil do druhé půle. Myslím, že se mi v ní docela dařilo, takže i tomu vděčím za to, že jsem mohl zůstat." 

A co první ligový zápas?

"Na ten si taky velmi dobře pamatuju. Neměl jsem nejmenší tušení, co se bude dít a že v ten den nastoupím. Bylo to 31. července 2021. Jeli jsme autobusem do Olomouce, protože to není z Pardubic tak daleko, a po cestě jsme uvízli v dopravní zácpě, takže jsme přijeli asi jen 50 minut před zápasem. Všichni byli vystresovaní, podráždění, všechno bylo rychlé. Nestihl jsem to ani pořádně vnímat. Přesto jsem byl nervózní. Byl jsem tam. První zápas v lize."

Věděl jste, že budete hrát?

"Nevěděl jsem nic. Jestli půjdu do hry, nebo ne… Nakonec jsem se tam dostal ke konci na pár minutek. Popravdě jsem vůbec nevěděl, co se děje. Snažil jsem se nějak hrát, nemyslet na to, ale nešlo to. Pořád jsem koukal kolem sebe, byl tam navíc třeba Roman Hubník. Takoví hráči, stadion… Jen jsem tam lítal z místa na místo, naprosto bezcílně, byl to kolotoč. Třeba to navenek vypadalo jinak, ale já si to vybavuju takhle. Měl jsem takové pocity, byl jsem zmatený."

A jak jste se cítil potom? Byl to splněný sen?

"Tak jsem to vnímal především, avšak až s odstupem času. Prohráli jsme 2:3, byl jsem naštvaný a pořádně mi nedocházelo, co se stalo. Až když mi pak začaly chodit zprávy od kamarádů a od rodiny, tak mi to docvaklo. Byla se na mě v Olomouci podívat i mamka s manželem, zkrátka to byl úžasný zážitek."

Napadlo by vás, že ve 20 letech debutujete v nejvyšší soutěži?

"Stále se považuju za mladíka. Samozřejmě vím, že v lize hrají klidně 17letí kluci – a někteří z nich vyčnívají. Já to beru tak, že každý je jiný, má svou cestu. Pro mě je to úplně to nejlepší, co mě mohlo potkat. Člověk chce ale pokaždé víc a víc. Trénoval jsem, každý den odváděl 100 procent. Potom jsem se chtěl probojovat do základní sestavy, protože jsem převážně střídal."

To se vám podařilo poprvé na podzim 2021 v Teplicích, kde jste naběhal přes 14 kilometrů.

"Ten zápas je pro mě jedním z nejvýraznějších momentů sezony 2021/22. To byla jízda. Potřebovali jsme vyhrát. Já jsem sice začal v základní sestavě, ale měl jsem střídat. To se nakonec nestalo z docela úsměvného důvodu, jelikož vedoucí mužstva si popletl čísla a další střídání už jsme neměli k dispozici, takže jsem nakonec odehrál zhruba celých 100 minut, přidal jsem k tomu asistenci a vyhráli jsme 2:1."

Jak na dané období vzpomínáte?

"Pamatuju si ještě zápas v Ďolíčku, který pro měl byl speciální a vyhráli jsme ho. Pak následovala rozlučka a zimní příprava ve Španělsku. Měl jsem dobrou pozici v týmu, jenže přišli kvalitní hráči, takže mé herní vytížení nebylo takové jako před tím, ale třeba proti Plzni jsem odehrál většinu utkání. Na jaře se nám nicméně úplně nedařilo. Podávali jsme docela dobré výkony, ale často jsme dostávali červené karty a měli smůlu."

Já jsem pak nastupoval i za B-tým, ke konci sezony jsem však dostal opět důvěru v A-týmu. Zlomilo se to a hrál jsem. V Pardubicích byla skvělá parta, sedlo si to. Fotbal se ale moc nehrál, na týmu byla deka a hlavní bylo vydřít záchranu. Což se nakonec povedlo, to bylo opravdu důležité. Nikdy na to nezapomenu. V posledním zápase baráže jsem se ovšem zranil a tím odstartovaly moje zdravotní patálie, kvůli kterým jsem vynechal sezonu a půl."

V mezičase jste ovšem podepsal tříletou smlouvu.

"To je pravda. Stalo se to chvilku po mém zranění. V klubu věděli, jak to se mnou vypadá. Řešil jsem svou budoucnost, protože mi skončilo hostování. Potřeboval jsem mít jasno i z hlediska studia a dalších věcí. Vedení Pardubic se naštěstí naše spolupráce zamlouvala, i pro mě byl fotbal na prvním místě. Rychle jsme se domluvili a na jejich nabídku jsem kývl."

Zranění mě nepoložila, ale byl jsem zklamaný

Bylo vaše zranění vážné?

"Přetrhl jsem si vazy v kotníku. V ten den a večer, kdy se to stalo, jsem to tak ještě nebral, šel jsem na rozlučku, neřešil jsem to. Asi vlivem adrenalinu a všeho dalšího to drželo. Druhý den jsem se vzbudil a na kotníku jsem měl takovou obrovskou bambuli. Nemohl jsem došlápnout. Následovala vyšetření, kde se zjistilo, co mi je. Nevím, na jak dlouho přesně jsem vypadl, ale letní přípravu jsem začal o něco později než zbytek týmu. Odehrál jsem i přípravné zápasy."

Do ligy jste ale nenaskočil…

"Ne. Na posledním předzápasovém tréninku jsem při jednom cvičení vyskočil a špatně dopadl. Kotník se opět uvolnil, udělal se mi na něm výron a já zase měsíc nehrál. Takový výpadek je znát, musel jsem se dát do kupy. Znovu jsem začal trénovat, zvládl jsem také asi tři zápasy za B-tým. Nicméně potom jsem si pro změnu udělal na tréninku něco s kolenem. Nebylo to nic vážného, ale pobolívalo to. Měl jsem další pauzy – prakticky až do půlky sezony."

Zápasové manko jste chtěl dohnat v zimní Tipsport lize?

"Ano, tam jsem konečně naskočil zpět do hry. V té době už Pardubice trénoval pan Radoslav Kováč, chtěl jsem se mu ukázat. Všechno bylo fajn. Odehrál jsem jeden poločas, pak přišel zápas s Teplicemi. Hrálo se na umělé trávě. A já si tam přetrhl křížový vaz a poškodil oba menisky. To se nedalo řešit úplně snadno. Nejdřív mi operovali menisky, o něco později křížový vaz. Mezitím jsem dostal trombózu, takže jsem musel brát prášky na ředění krve. Nebylo to snadné."

Jak jste se cítil? Nevzdával jste to?

"Prvotní zranění jsem přijal s klidem. Stalo se, je to úplně normální. Druhé zranění kotníku pro mě bylo těžší skousnout, protože to bylo zhruba pět minut před koncem tréninku. Už jsem cítil, že je návrat do soutěže blízko. I to první zranění kolene bylo takové náhodné. Byl jsem předně naštvaný, že nemůžu trénovat. Chyběly mi zápasy. Ale na mysli jsem neklesal."

Poslední zranění to změnilo?

"Ne, že by mě to vyloženě položilo... Byl jsem zklamaný, věděl jsem, že rekonvalescence rozhodně nebude trvat měsíc… Nevěděl jsem, co mě čeká. Přijal jsem to nicméně tak, jak to bylo. Život šel dál. Nemohl jsem sice hrát fotbal, ale děkoval jsem si za rozhodnutí jít studovat. Kdybych se nezabavil alespoň školou, asi bych skončil v blázinci. Měl jsem tehdy zkouškové, takže jsem se učil a svůj čas využíval smysluplně. Důležité pro mě v tu chvíli bylo i to, že jsem křesťan. Věřil jsem, že se mi to děje z nějakého důvodu. Drželo mě to nad vodou."

Změnilo to nějak váš přístup?

"Nikdy jsem nebyl lhostejný vůči svému tělu, ale viděl jsem, že ho musím ještě nějak podpořit. Jenom trénovat nestačí. Neměnil jsem nic ze dne na den, ale začal jsem se zajímat o životní styl, otužovat se, dělat dechová cvičení. Od té doby si také vedu deník, zaměřuju se na seberozvoj. Zkrátka takový biohacking." 

Rekonvalescenci jste zvládl, aktuálně se připravujete s pardubickým A-týmem. Jaké jsou vaše výhledy?

"Nevím, jaké plány se mnou má trenér a klub. Můj osobní cíl je vrátit se do fotbalového kolotoče. Chci vydržet zdravý, trénovat a hrát zápasy. Už jsem bez nich dlouho. Pořád bych rád něco dokázal, jsem motivovaný. Chci zase hrát."