Představení soupeře Plzně v EKL: Fiorentina sází na ofenzivní fotbal i nestárnoucího Bonaventuru
V Serii A bojuje Fiorentina bez přestávky už dlouhých dvacet let, ale v její historii najdeme i několik špatných období. Jedno ostatně prožívá i nyní, i když ne jen čistě z fotbalového hlediska. V polovině dubna, jen pár hodin před ligovým střetnutím s Atalantou, postihla srdeční příhoda generálního ředitele klubu Joea Baroneho. Velká persona, která se obřím dílem zasadila nejen o modernizaci klubové infrastruktury a stavbu nového sportovního centra Viola Park, o dva dny později svůj nejdůležitější zápas prohrála.
Jako by Fiorentina měla březnové tragédie vepsané do osudu. Na začátku března 2018 totiž podobným způsobem, před utkáním s Udinese, náhle zemřel na tachykardii kapitán Davide Astori, jehož odchod způsobil obrovskou ránu v srdcích mnoha fotbalových fanoušků. Bylo mu teprve jednatřicet let. Nutno říct, že Fialky se zatím se ztrátou Joea Baroneho nedokázaly vyrovnat a jejich výkony na hřišti jsou vzdálené od ideálu nastaveného ambiciózním americkým majitelem Roccem Commissem.
Klub založený v srpnu 1926 vyhrál v pěti posledních soutěžních duelech jen jednou, padl dvakrát. Za tohle období sice načal lépe semifinálový dvojduel s Atalantou, ale posléze v lize prohrál s Juventusem. To mělo za následek pád na současné desáté místo. Což je pro klub, který se poprvé po osmi letech chtěl vrátit aspoň do Evropské ligy, zklamání.
Ofenzivní fotbal i výkyvy formy
Fiorentina se však neustále snaží hrát ofenzivní fotbal, často držet míč a kontrolovat hru. Tímto stylem loni dokráčela dokonce až do finále druhého ročníku Konferenční ligy a dala nejvíc branek ze všech účastníků soutěže. Ve finále ale potkala dost možná prvního těžšího soupeře v podobě West Hamu a pohořela na něm.
Mezi její slabiny totiž patří časté výkyvy formy a mezery v obranné fázi způsobené nepříliš zvládnutým vracením se se soupeřem. Fiorentina může dominovat po sedmdesát minut, ale pak během dvaceti minut předvede totální výpadek, který ji stojí body. A to je scénář, který se opakuje každou sezonu.
Mezi hlavní opory týmu trenéra Vincenza Italiana patří bezpochyby krajní obránce a kapitán Cristiano Biraghi. Jeho levačka umí vykouzlit skvělý přímý kop, perfektní asistenci nebo i gól na 57 metrů, jako jsme to viděli v minulé sezoně proti Salernitaně. Na druhé straně působí mladý a slibný talent Michael Kayode, jehož fyzický fond je téměř nevyčerpatelný. Spolehlivou stoperskou dvojici před zkušeným brankářem Terraccianem tvoří duo Nikola Milenkovič a Lucas Martinez Quarta.
Ve středu pole diktuje tempo hry především duo Rolando Mandragora, jenž má skvělou střelu z dálky, a téměř nestárnoucí Jack Bonaventura, který i ve čtyřiatřiceti letech zvládl vstřelit už sedm branek. Nejnebezpečnějším mužem ofenzivy je jednoznačně Nicolás González, šikovné argentinské křídlo s deseti góly na kontě. O místo na protějším kraji útočné formace 4-2-3-1 se pere běhavé duo Christian Kouamé – Riccardo Sottil.
O své místo v sestavě bojuje také český ofenzivní záložník Antonín Barák, který v klubu působí od února loňského roku. Sám by si ale určitě představoval vyšší minutáž.
Problémy má Fiorentina spíš na hrotu, neboť mladík Lucas Beltrán, do něhož Fialky před sezonou investovaly více než 12,5 milionů eur, se zatím spíš přizpůsobuje novému pojetí. Zatím stihl devět soutěžních branek, což není špatná bilance. Záda mu od ledna kryje zkušený Ital Andrea Belotti, který však zatím s jednou brankou plynule navazuje na předchozí nevydařené angažmá v AS Řím.
Fiorentina je často černým koněm Serie A, na trofeje ale čeká. A to už od devadesátých let, kdy v jejím dresu řádilo hvězdné duo Gabriel Batistuta a Manuel Rui Costa. Společně dovedli toskánskou pýchu ke dvěma titulům Coppa Italia. Od té doby ale nadšení fanoušci – často zkoušení osudem – na trofej marně čekají.