Na rozpáleném betonovém plácku s rezavějící oprýskanou brankou si ve sluneční výhni slavného pobřeží Costa Brava kopou dva kluci. Tak jako kdysi na stejném místě Yamal, syn marockého táty a maminky z Rovníkové Guiney, když tu začínal s fotbalem. "Věděli jsme, že to jednou dotáhne do áčka Barcelony. Ovšem, že bude takhle dobrý, nikdo z nás netušil," vypráví uznale Juan Carlos Serrano. Majitel malého bistra, před jehož výlohou si malý Yamal často kopával, když čekal na tátu, který si šel dovnitř vypít kávu.
Byla to jejich pravidelná zastávka na cestě na trénink. Babička malému Yamalovi připravila s sebou sendvič a mohli vyrazit. "Má k ní hodně vřelý vztah," popisuje Serrano. S celou rodinou se zná řadu let. Když Lamine v sedmi začal dojíždět do slavné barcelonské akademie La Masia, občas jeho tátovi půjčoval peníze na vlak, aby se do něj klučina nemusel plížit načerno. Ne vždy si totiž jízdenku mohl dovolit.
V dělnické čtvrti plné přistěhovalců s neblahou pověstí kvůli vysoké kriminalitě žije Mounir Nasraoui pořád, vzestup svého syna sleduje z povzdálí. "Jsem na něj moc pyšný," vykládá. V semifinále proti Francii byl jeho potomek jedním z hrdinů, vstřelil vyrovnávací gól na 1:1 a ve věku 16 dní a 362 dnů stal se nejmladším střelcem v historii Eura. Navíc byl vyhlášen nejlepším hráčem zápasu. Ani fotbalový král Pelé nedal na mistrovství světa gól takhle brzy jako španělský objev.
Dnes slaví Yamal sedmnáctiny. "Mamce jsem dopředu řekl, aby mi nic nedávala. Nejlepší dárek je být ve finále. Kdyby se povedlo vyhrát, byla by to pecka," usmívá se teenager. Pokud nastoupí, což hraničí se stoprocentní jistotou, stane se nejmladším hráčem, který kdy zasáhl do závěrečného duelu mistrovství Evropy. Dosud držel rekord Portugalec Renato Sanchez (18 let a 328 dní).
Jeho domovská Rocafonda byla postavena v 60. letech minulého století jako útočiště pro imigranty, kteří zaplavili jih země. Stáhli se sem především Maročané, kteří si tu otevírali malé krámky. S ovocem, s pečivem, na každém rohu kadeřnictví, řeznictví, přesně jak to znali ze své vlasti. Z domů opadává omítka, i z toho na náměstí pojmenovaném po papeži Janu XXIII., v jehož prvním patře vyrůstal Lamine spolu s tátou, babičkou a strýcem Abdulem.
Ten nedávno prodal svůj koloniál se synovcovým portrétem na vchodových dveřích a odjel do rodného Maroka. Máma Sheila, když byly malému tři roky, se odstěhovala do sousedního města, kde dostala práci ve fast foodu. Podle španělského statistického úřadu téměř polovina obyvatel čtvrti žije na hranici chudoby. Nynější fotbalová hvězda je pro jejich děti směrovkou k lepšímu životu. "Funguje jako příklad, spousta jich chce být jako on. Všichni tu mají dres s jeho jménem," podotýká majitel místního kadeřnictví.
Dřív si místní kluci (včetně Yamala) hráli na Messiho, teď mají nový vzor. "Nový polobůh fotbalu," napsal o něm po semifinále seriózní britský list The Times.
A nejen fotbalu. Shodou okolností dva dny po Yamalově semifinálové trefě se udála zásadní věc na španělské politické scéně. Ultrapravicová strana Vox a konzervativní lidovci se dostali do sporu ohledně přerozdělení nezletilých migrantů z Kanárských ostrovů do dalších španělských regionů a zrušili svou koalici v regionálních vládách. "Laminův gól v sobě nesl i vzkaz, že s rasismem je v zemi konec," doufá Sufian, potomek marockých rodičů a další z obyvatel Rocafondy.
Na poštovním směrovacím čísle 08304, za nějž se dřív on i ostatní styděli, tak pomalu začíná vládnout hrdost…