Reklama
Reklama
Reklama
Další
Reklama
Reklama
Reklama

Příběh fotbalového Eura: Jak se zrodilo mistrovství Evropy a jaký byl jeho vývoj?

Miroslav Šifta
Pohár Henriho Delaunaye pro vítěze ME ve fotbale před Braniborskou bránou v Berlíně.
Pohár Henriho Delaunaye pro vítěze ME ve fotbale před Braniborskou bránou v Berlíně.Profimedia
Přesně za měsíc to vypukne. V pátek 14. června večer začne zápasem domácího Německa se Skotskem v mnichovské Allianz aréně v pořadí již 17. mistrovství Evropy ve fotbale. Zlato na Euru obhajují Italové, historicky nejúspěšnější je však reprezentace pořadatelské země – Němci na evropských šampionátech získali celkem devět medailí. Jak turnaj, na nějž se těší celá fotbalová veřejnost ze starého kontinentu, vlastně vzniknul a jak se v průběhu historie proměnil?

Desítka mistrů

Na předešlých 16 mistrovstvích Evropy se skrz kvalifikaci probojovalo celkem 35 národních týmů. Deset z nich dokázalo v turnaji zvítězit. Německo vyhrálo mistrovství Evropy v letech 1972, 1980 (v obou případech jako Západní Německo) a 1996 (už jako sjednocená Spolková republika Německo). Stejný počet titulů na Euru získali také Španělé, kteří triumfovali v letech 1964, 2008 a pak hned i na dalším turnaji v roce 2012, a jsou tak jedinou reprezentací, která dokázala titul evropského šampiona obhájit. Dvakrát se mistry Evropy stali Francouzi (1984 a 2000) a Italové (1968 a 2020). Po jednom vítězství má Portugalsko (2016), Řecko (2004), Dánsko (1992), Nizozemsko (1988), tehdejší Československo (1976) a již také bývalý Sovětský svaz (1960).

Evropský šampionát se hraje každé čtyři roky, a tak, aby se turnaj konal vždy uprostřed taktéž čtyřletého cyklu mistrovství světa. Jedinou výjimkou bylo minulé Euro, které se z léta 2020 kvůli pandemii covidu-19 o rok odložilo. I když šampionát proběhl v roce 2021, z marketingových důvodů si ponechal značku Euro 2020.

První ME se konalo v roce 1960. Pořádalo se ve Francii, odkud také návrh uspořádat fotbalový turnaj mezi evropskými národy vzešel.

Od Británie přes Střední Evropu

Různé mezinárodní fotbalové turnaje v Evropě existovaly už podstatně dříve. Na Britských ostrovech mezi sebou soupeřili Angličané, Skotové, Velšané a Irové (případně Severní Irové) v turnaji nazvaném British Home Championship. Tento šampionát vznikl už v roce 1884. Jedná se o nejstarší mezinárodní fotbalovou soutěž na světě. V rámci kontinentální Evropy se od roku 1927 konal Středoevropský mezinárodní pohár, ve kterém mezi sebou soupeřily národní týmy Rakouska, Maďarska, Itálie, Československa, Švýcarska a Jugoslávie.

S myšlenkou celoevropského fotbalového turnaje poprvé přišel generální sekretář Francouzské fotbalové federace Henri Delaunay, a to už v roce 1927. První kontinentální mistrovství však bylo zahájeno až v roce 1958, tři roky po Delaunayově smrti. I proto nese pohár pro mistry Evropy jeho jméno.

První evropský šampionát skutečně začal už v roce 1958, nejedná se o překlep. Hrál se vyřazovacím způsobem. Do turnaje se přihlásilo celkem 17 národních týmů. Některá velká fotbalová jména chyběla. Nezúčastnili se Angličané, Nizozemci, Západní Němci nebo Italové. Asociace těchto národů hlasovaly proti založení evropského mistrovství. Účastníci turnaje se nejdřív utkali v osmifinále (a kvůli počtu 17 týmů proběhl i jeden zápas v předkole) a následně ve čtvrtfinále. Všechny tyto zápasy se odehrály systémem doma-venku na dva zápasy mezi lety 1958 a 1959. Výsledkem byla finálová čtveřice týmů, které se zúčastnily závěrečného turnaje v Paříži a Marseille.

Ačkoliv je Evropa považována za kolébku fotbalu, většina ostatních kontinentů má své mistrovství déle. Jihoamerická Copa América vznikla již roku 1916, Asijský pohár se poprvé uskutečnil v roce 1956, Africký pohár národů v roce 1957. Pouze Zlatý pohár CONCACAF, neboli mistrovství zemí Severní a Střední Ameriky a Karibiku, bylo založeno později – v roce 1963.

A proč Evropa čekala na svoje celokontinentální mistrovství tak dlouho? Jedním z hlavních důvodů jsou velmi komplikované vztahy mezi evropskými státy v meziválečném a samozřejmě i válečném období, organizační chaos (UEFA vznikla až v roce 1954), špatná ekonomická situace celé Evropy po druhé světové válce, ale třeba i tradiční zdrženlivost britských fotbalových asociací, které si chtěly udržet svoje mistrovství a do společných projektů s národy z pevninské Evropy se pouštět nechtěly. Realizace nápadu francouzského otce zakladatele, Henriho Delaunaye, se tak odsouvala a odsouvala. Došlo k ní až po více než 30 letech.

Jednoduše Euro

První dva ročníky (1960, 1964) se konaly pod názvem Evropský pohár národů, v roce 1968 byl turnaj přejmenován na mistrovství Evropy, což si každý národ překládá po svém (například ve Španělsku se turnaji říká Eurocopa). Od mistrovství 1996 UEFA zavedla marketingovou zkratku "Euro". Oficiální název každého turnaje od té doby zní "UEFA Euro (rok)".

Kromě názvu se v průběhu historie mění i systém turnaje a počet účastníků. V letech 1960 až 1976 byl závěrečný turnaj pouze čtyřčlenný a obsahoval jen dvě semifinále, finále a zápas o třetí místo. Od roku 1980 se závěrečného turnaje účastnilo osm týmů, od toho roku také platí pravidlo, že hostitelská země se kvalifikuje automaticky (to neplatilo jen v případě Eura 2020, které se konalo v mnoha různých zemích).

Na Euru 1980 se poprvé hrálo formátem se základními skupinami, do té doby se celý turnaj hrál výhradně vyřazovacím způsobem. Ve stejném roce se naposledy hrál zápas o třetí místo. O čtyři roky později se poprvé rozdávaly bronzové medaile pro oba poražené semifinalisty.

Euro 1996 bylo první rozšířené na 16 účastníků. Do té doby bylo pro evropská reprezentační mužstva snazší kvalifikovat se na mistrovství světa, kde v letech 1982 až 1990 hrálo 14 evropských týmů. Od roku 2016 se počet účastníků finálového turnaje zvýšil na 24 týmů. O účast na závěrečném turnaji týmy bojují v kvalifikaci (která se také proměnila z vyřazovací verze na systém kvalifikačních skupin).

Kdo se stane příštím mistrem Evropy? Získá Německo na domácí půdě jubilejní 10. cenný kov ve své historii? Bude mezi medailisty nějaký nováček? UEFA EURO 2024 sledujte na Livesportu.