Pohled: Tři důvody, proč Češi mohou vzhlížet k budoucnosti národního týmu s optimismem
Šilhavého odvaha k přestavbě
Příznivec reprezentace je dlouhodobě zvyklý na opatrnost až usedlost hraničící se zatuchlostí. Byť Jaroslav Šilhavý po nástupu do funkce trenéra národního týmu v září 2018 hlásal, že hodlá sázet zejména na hráče s aktuální dobrou formou z klubů, časem zabředl do zajetých kolejí osvědčených jmen a "povoláváků za zásluhy". Nebylo by fér ukazovat teď na konkrétní z nich, nicméně se stačí podívat na některé hráče například z listopadového přáteláku v Turecku, a je zřejmé, že na některých budoucnost ležet zkrátka nemůže.
O to víc kouč překvapil nominací na úvodní fázi kvalifikace ME. Nebál se povolat mladíky, kteří si teprve nedávno vydobyli místo v základních sestavách svých klubů – David Jurásek, Tomáš Čvančara, ale třeba i Martin Vitík, David Douděra nebo Matěj Jurásek – a co víc, nebál se je poslat do hry. Byť se Šilhavý i v přechozích měsících a letech snažil více či méně úspěšně zakomponovat neokoukané tváře, je zřejmé, že tentokrát měl daleko větší odvahu.
A ta je při přestavbě, jíž reprezentační výběr musí pravidelně a za pochodu procházet, nezbytná. Mladí (a hladoví) trenérovi dokázali, že hráč nemusí mít v repre odehráno X zápasů, aby mohl být její oporou. Obzvláště v aktuálním kvalifikačním cyklu, kdy mají Češi (i Poláci) vzhledem k úrovni Albánie, Moldavska a Faerských ostrovů postup na evropský šampionát prakticky v kapse, není důvod se bát a držet se kréda: Kdo nic nedělá, nic nezkazí.
Vyrůstající opory (nejen) v TOP ligách
Pohled na Alexe Krále či Adama Hložka byl v pátek oku lahodící. To, jak se dlouhovlasý záložník v reprezentaci prezentoval v dobách, kdy leštil lavičku West Hamu, a s jakou lehkostí, rychlostí a nápaditostí hrál proti Polsku, je nesrovnatelné. Je zkrátka znát, že se zabydlel v základní sestavě týmu z jedné z TOP pěti lig, navíc týmu, který je momentálně v laufu a on v něm hraje důležitou roli.
Trochu jiný případ je Hložek. Jeho talent málokdo zpochybňoval, nicméně po pouhém půl roce v Leverkusenu je zřejmé, jak velký výkonnostní skok udělal. Konfrontace, ať už tréninková či zápasová, s hráči, kteří patří k tomu nejlepšímu, co lze v Evropě najít, dělá divy. V Arisu, byť jde "jen" o řeckou ligu, vyrostl i Jakub Brabec, Tomáše Součka, Vladimíra Coufala či Jiřího Pavlenku je zbytečné vyzdvihovat.
Do této kategorie spadá i Václav Černý, aktuálně jeden z nejlepších křídelníků, které český fotbal má. Rychlík z Twente už několikrát dokázal, že je rozdílovým hráčem, jen tentokrát, podobně jako Antonín Barák, doplatil na to, že se Šilhavému zkrátka nevešel do sestavy, či, chcete-li, nehodil do systému. Nicméně pokud je hráč správně nastavený, může být i jeho přesunutí do role žolíka přínosné. A to ti zmínění zjevně jsou.
Sázka na ligu a sehranost z klubu
Tento bod není žádnou novinkou, trenéři reprezentace se opakovaně přesvědčují o tom, že sázkou na hráče, kteří mají formu z aktuálně dobře hrajícího tuzemského týmu, neudělají krok vedle. Ať už z Plzně, Slavie či Sparty, jsou-li do sestavy správně namícháni, dokážou promítnout aktuální sehranost, lehkost a pohodu z klubu. A v neposlední řadě jde o důkaz toho, že mnohými podceňovaná a kritizovaná česká nejvyšší soutěž kvalitu a dobré fotbalisty zkrátka má.
