Předminulý víkend jsem přihlížel, jak bylo v rámci jednoho kola v české lize rozdáno málem rekordní množství červených karet. Když jsem k tomu připočetl, že od začátku sezony jich je po deseti kolech již 33, rozhodl jsem se, že právě na téma fauly, souboje a karty udělám příští díl mé pravidelné rubriky.
Je zrovna po derby mezi Slavií a Spartou a v utkání se udál moment, který mě vrátil vzpomínkou o 14 dní zpátky. Tehdy byl v Bundeslize neprávem vyloučený záložník Stuttgartu Atakan Karazor poté, co Maximilian Arnold, kapitán Wolfsburgu, nafilmoval pád. Sudí mu za údajný faul udělil druhou žlutou kartu a poslal ho do sprch.
Hned po utkání si hlavní rozhodčí situaci prohlédl a došlo mu, že udělal chybu. Bezodkladně se šel omluvit do kabiny Stuttgartu, poté se omluvil i v pozápasovém rozhovoru a den na to si ve fotbalové talkshow sypal popel na hlavu. Mimo jiné se ale také zmínil o tom, že by jako sudí uvítal, aby se mohla druhá žlutá karta kontrolovat pomocí videa stejně, jako je tomu v případě červené. Ovlivní se tím totiž výrazně další vývoj zápasu.
Výsledek: červená karta byla Karazorovi následně v týdnu zrušena. Sudí se ke svému zaváhání postavil čelem. Tak by to podle mě mělo být. Takový přístup by měl být normální. V dnešním fotbalovém světě je ale spíše hoden obdivu. Nehledě na to, že Arnold byl v tom týdnu pod palbou fanoušků na sociálních sítích, což jej rovněž donutilo veřejně vystoupit a omluvit se. Trochu jsem si tehdy zavzpomínal na moje jediné vyloučení v kariéře, které bylo po druhé žluté za nafilmovaný pád soupeře – Maxe Arnolda z Wolfsburgu.
Jsem zvědavý, zda se k vyloučení Martina Vitíka v derby rovněž přistoupí podobným způsobem a červená karta mu bude zrušena. Absolutně totiž nedávála smysl, což uznala i Komise rozhodčích. Příklad z Německa každopádně může posloužit jako inspirace i pro český fotbal. Líbilo by se mi, kdyby sudí chodili po utkání vysvětlovat svá rozhodnutí častěji. Teď narážím například na Ondřeje Pechance, který se omluvil o víkendu za svůj výkon při zápase Karviná – Hradec Králové. Před kamery šel po derby i Ladislav Szikszay. Nevidím jediný důvod, proč by sudí neměli být transparentní.
To samé platí pro Komisi rozhodčích, která má spoustu materiálů, ale k lidem se dostane jen část. Navíc jen pár vybraných momentů z každého kola, což mi přijde opravdu málo. Proč se lidem neukáže a neobjasní všechno? Jsem přesvědčený o tom, že lidé by takový krok kvitovali a mohlo by to i zvednout důvěru k českému fotbalu i rozhodčím samotným.
Je však důležité zmínit, že hráči jim to vůbec neusnadňují. Sám jsem to po návratu z Bundesligy pocítil, že je zde fotbalově zcela jiná kultura. V červených kartách se odráží, jakým způsobem se tuzemská liga hraje. Za deset kol jich je 33. Jen pro srovnání – Premier League, která je také tvrdá a hraje se ve větší rychlosti – má za sedm kol jen osm červených.
Občas slýchám názory, že to není na škodu, když je liga tvrdá, soubojová a je to zajímavá průprava na evropské poháry, ale zároveň jsem přesvědčený o tom, že často umí být až neférová. Některé fauly totiž postrádají jakýkoliv respekt, úctu a ohleduplnost vůči soupeři, což by měl být základ. Často člověk vidí zákroky, při nichž faulující nemá vůbec záměr hrát a získat balon.
Nechci moralizovat a znít tak, že se tu fotbal dělá špatně a v Bundeslize je všechno lepší. I v Augsburgu jsem zažil, že mě konkurent v boji o místo v sestavě den před zápasem přejel a druhý den byl v základu on. Přesto si ale myslím, že hráči v západních ligách jsou v tomto ohledu obecně ohleduplnější. To potom taky vede k tomu, jak vypadá jejich hra. Mají technické hráče, fotbalový zápas vypadá spíš jako šachová partie, je to o hezkých akcích, zatímco my si zakládáme na tvrdosti, běhání a dohrávání soubojů.
A objevují se i momenty, kdy mi zůstává rozum úplně stát. Jako třeba když liberecký záložník Christian Frýdek dohraje jabloneckého Jakuba Martince takovým stylem, že mu může ukončit kariéru. Frýdek absolutně nemohl a ani nechtěl hrát balon. Nikdo mi nevymluví, že v tom není záměr.
Projížděl jsem si vybrané červené karty v posledních kolech a u spousty jsem si řekl, že se jim dalo předejít, kdyby faulující hráč ubral na agresivitě. Například skluz Václava Pilaře na jabloneckého Sebastiana Nebylu. To jsou zákroky, pro které nemám pochopení.
Oproti tomu fauly plzeňského Coryho Seneho proti Karviné či Stanislava Hofmanna proti stejnému soupeři, patří spíše do kategorie nešťastných. Bylo vidět, že nebyly provedeny záměrně. Vyloučeni byli ale právem.
I v Bundeslize se najdou hráči, kteří umí udělat nevybíravý zákrok, který může zavánět zraněním, ale není jich tolik. Člověk o nich ví, dá si pozor. Jenže v Česku mi to přijde na denním pořádku. A co hůř, že se k takovým zákrokům uchýlí i kluci, kteří jsou považováni za technické hráče. Od nich lidi čekají, že je budou na stadionu bavit, ne řešit herní situace podobným způsobem.
Měli bychom se ptát, proč tomu tak je a proč jim takové zákroky nejsou cizí. Je to tím, že vyrůstali, a někteří stále ještě vyrůstají, v prostředí, kde byli nabádáni, aby hráče především pořádně dohráli? Myslím, že odpovědět si dokážeme sami.
