Prostor Jana Morávka: Případ Schalke. Za šest let z osmifinále LM k dluhům a hrozbě bankrotu

Pro mě jako bývalého hráče jde o smutné vyprávění. Klub z Gelsenkirchenu si pamatuji jako tradiční německý celek, který má velkou fanouškovskou základnu, hraje o přední příčky a působí v pohárech. To už dnes neplatí. Tedy až na to první – fanoušci s klubem jsou i v těžkých časech.

Je mi to líto. Hlavně vůči lidem z regionu, protože ti Schalke milují. Nic jiného pro ně neexistuje. Fotbal je pro ně náboženstvím. Většinu svých ušetřených peněz vrací do milovaného Schalke 04. Lidé za klubem stáli v minulosti a budou stát i ve zlých časech. Trochu mi to připomíná Baník Ostrava. Představte si, že by takto padl na kolena. Fanoušci by se na něj také nevykašlali.

Fanouškovská základna klubu je jedna z největších v Německu. Od roku, kdy byla postavena Veltins Arena, což je někdy 2001, se průměrná návštěva kromě období covidu pohybuje kolem 60 tisíc.

V Německu je pravidlem, že fanoušci si kupují členství, čímž přispívají klubu a zároveň mají díky tomu určité výhody. Schalke má těchto registrovaných fanoušků třetí největší počet v celé zemi – je jich 180 tisíc. Na prvním místě je Bayern, druhý je Dortmund. Co se týká světového srovnání, tak argentinský River Plate má přes 300 tisíc. Ale třeba taková Barcelona je až za Schalke.

A klub na ně myslí. Jednou za rok jsme místo tréninku jezdili do fanklubů, kterých je asi 850. Každý vyfasoval nějakou pobočku, sedl do auta a jel. Pamatuji si, že někteří spoluhráči museli i letět letadlem až někam na jih země. Probíhala také setkání na stadionu, kde se lidé mohli ptát vedení na cokoliv a takřka měli pocit, že mohou ovlivnit dění uvnitř klubu. V Augsburgu přišlo pár stovek, v případě Schalke to byly tisíce…

Asi tedy nemusím vysvětlovat, jak se hráč cítí, když hraje za Schalke. Je to velký klub, kde je na hráče kladen velký tlak. Ať už od vedení, fanoušků či médií.

Poslední roky se však v klubu odehrálo spoustu špatných rozhodnutí a navenek to působí až chaoticky. Od mého odchodu v roce 2011 se tam prostřídalo asi 20 trenérů. Ale to nejsou jediné přešlapy. Klub také dopustil, aby spousta skvělých hráčů odešla bez finanční náhrady či za drobné peníze. Zadarmo zmizeli Leon Goretzka, Max Meyer, Joel Matip či brankář Alexander Nübel. Do toho klub prodal Benedikta Höwedese jen za pět milionů eur.

Zní to šíleně, když se pak vedení pustilo do nákupů a přivedlo Breela Embola za 26,5 milionů z Basileje, Nabila Bentaleba z Tottenhamu za 19,5 či Jevhena Konopljanku ze Sevilly za 12,5 milionu. Sebastian Rudy přišel z Bayernu za 16 milionů, ale o pár let později odešel do Hoffenheimu po sérii hostování zadarmo. Do týmu přišla spousta mladých “no name” kluků za nemalé peníze s velkými očekáváními, ale nedokázali je naplnit a klubu se investice do nich nikdy nevrátila. 

Takových případů bychom našli více. Ale jedno je jasné – zdravá přestupová politika to rozhodně není a Schalke dostala tam, kde nyní je. Přitom v dnešním fotbale působí hráči jako Leroy Sané, Julian Draxler, Thilo Kehrer, Malick Thiaw a další, které vychovalo Schalke. Když byl klub naposledy v osmifinále Ligy mistrů (2019), odhadovaná hodnota kádru byla 200 milionů eur, dnes je to 38 milionu… Je smutné, kam se tak úspěšný celek dostal.

Klubový dluh se údajně nakumuloval na nějakých 160 milionů eur, některé zdroje uvádí, že je ještě vyšší a atakuje 200 milionů eur. To je opravdu něco neuvěřitelného. Během covidové pandemie, kdy přišel klub o své příjmy, se dokonce mluvilo tom, že mu hrozí okamžitý bankrot a zánik. To je nyní znovu ve hře, jelikož kdyby Schalke sestoupilo z druhé ligy, pravděpodobně přijde o licence a začne až někde v Regionalní lize, což je čtvrtá nejvyšší soutěž.

Osobně v případě Schalke vidím určitou naději a věřím, že změna trenéra, která se stala v říjnu, kdy přišel Karel Geraerts, jenž si udělal jméno v belgickém Unionu SG, povede k lepším zítřkům. Nicméně výsledky nejsou konstantní, i tak si ale myslím, že povedou k záchraně. Nemají kádr na to, aby spadli, jen potřebují udělat nějakou sérii dobrých výsledků, aby uhráli body a posunuli se v tabulce do klidnějších vod.

A pak si stanovit vizi. Koncepci. Zkrátka směr, jak se podaří umazávat dluhy a zároveň nebude hrozit zánik klubu. Finance do klubu by mohl přinést prodej sedmnáctiletého talentu Assana Ouédraogoa, jehož odhadovaná hodnota je sice menší, nějakých osm milionů eur, ale už po něm prý pokukuje Bayern. Pokud by hrál Bundesligu, bavíme se o minimálně třikrát větší sumě, ale taková je holt dnešní realita klubu. Myslím, že brzy odejde, protože Schalke aktuálně bohužel není prostředí, kde se chceš jako mladý hráč rozvíjet a zlepšovat.

Do klubu se také vrátil Marc Wilmots, bývalý trenér Belgie a hráč Schalke, který patřil k úspěšné generaci v 90. letech, která vyhrála Pohár UEFA a byli u toho i Jiří Němec a Radoslav Látal. Pro lidi je tato parta nedotknutelná. Jsou to klubové legendy. Takže když začne v klubu pracovat někdo takový, je to bráno rozhodně pozitivně. Jaká bude realita, se teprve uvidí.

Každopádně pád do druhé ligy a následně živoření potkalo více tradičních značek. Ať už je to Hannover, Norimberk, Hertha Berlín či Hamburk. Ptáte se čím to je? Německý fotbal je extrémně vyrovnaný. Je to znát v poháru, kdy je naprosto běžné, že prvoligový klub vypadne s někým ze druhé ligy. Je jasné, že elitní pětka v Bundeslize je trochu odskočená, ale ostatní týmy v tabulce se klepou, aby je nepotkal boj o záchranu. 

Spadnout totiž může znamenat velký průšvih. Je extrémně složité se po sestupu vrátit nahoru. Druhá Bundesliga je jiná. Nehraje se v ní tolik fotbalově. Přirovnal bych to k české lize, kde je plno soubojů, nakopávání. Hráči z Bundesligy si na to těžce zvykají.

I proto spousta hráčů nechce jít hrát o patro níž. Ve smlouvách jsme mívali, že pokud se spadne, výplata se nám rapidně sníží, to je další odstrašující faktor. Reálně se tak stává, že klub má úplně jiné mužstvo, než měl Bundeslize a boj o přední příčky je méně nereálný.

Obdivuji za tohle Augsburg, že od postupu v roce 2012 nespadl ani jednou. Je to malý zázrak, když se člověk podívá, jakým větším klubům se to přihodilo.

Naopak je mi sympatické, jak se malé kluby dokáží vyšplhat a udrží krok. V minulosti Union Berlín, nyní se mi hodně líbí Heidenheim.

Věřím, že letos se dočká i Hamburk a do ligy se vrátí. Sice nemají dobrou obranu, a myslím, že je dodnes mrzí, že dal David Zima přednost Slavii, ale mají dobře nakročeno. Oni a St. Pauli, které má také velkou fanouškosvkou základnu. A nikomu se u nich nehraje dobře. Hamburk má navíc nového trenéra Steffena Baumgarta, který na podzim působil v Kölnu, ale je velký fanoušek HSV, což se v Německu ví. Za mě je to rozhodně dobrý krok.

A co Schalke? Práce je tam ještě poměrně hodně. Přál bych jim, aby se klub srovnal a byl na tom po ekonomické stránce lépe. Nicméně lidé za nimi budou stát, ať se stane cokoliv. O víkendu vezmou rodinu a jdou na fotbal. To v nich zůstane navždy. Ať už bude klubová příslušnost jakákoliv.