Jak se vám zatím líbí česká dvacítka a její úvodní dva zápasy?
Tým je skvěle poskládaný. Devadesát procent hráčů je z kanadských juniorek a ti kluci jsou zvyklí hrát v tomhle tempu jako proti Kanadě každý zápas. Oni dobře ví, jak to hrát. Hrají pohromadě, hrají na krátko a umí si dobře pokrýt puk.
Co je tedy největší předností současného týmu?
Máme dobrého gólmana a nedostáváme takové ty hloupé góly, které jsme dostávali dřív. Teď nás Suchánek skvěle drží. A líbí se mi obrana, která spolu hraje pohromadě už od sedmnáctky – takže nějaké tři nebo čtyři roky. Přidávají se k tomu i útočníci. Musím říct, že jako celek je to zatím hodně dobré.
Český hokej má v posledních letech problém vychovat obránce pro NHL, neustále jich ubývá. A teď najednou ve dvacítce máme beky, kteří vedou produktivitu celého šampionátu. Čím to je?
Oni už jsou zvyklí hrát na tom malém ledě a vidím, jak umí rychle posouvat puky. Přechod mezi obranou a útokem v posledních letech váznul, hrozně dlouho to trvalo. A najednou sleduju, jak to Svozil, náš David, Jiříček nebo Moravec umí rychle dát útočníkovi do rychlého brejku a hned je ze druhé vlny podporovat.
Zmínil jste Davida. Váš syn dal ve dvou zápasech dva góly a vlastně už teď vyrovnal váš výkon z juniorského šampionátu v roce 1994. Co na to říkáte?
Samozřejmě mu to přeju. Já žádnou medaili z juniorského věku nemám a bylo by skvělé, kdyby se mu to se současným týmem povedlo. Možná by měl kariéru nastartovanou rychleji než já.
V čem jste si vy dva na ledě podobní a v čem jste naopak jiní? Dokážete to posoudit?
Já jsem se nehrnul tolik do útoku, jako to momentálně předvádí on. Držel jsem se víc zpátky, u mě to bylo víc o rozehrávce. On se za ten rok a půl v Kanadě naučil hodně podporovat útok. Také jsem se rád občas zapojil do útočení, ale ne v takové míře jako on. V tomhle je mezi námi rozdíl.
Takže mu kanadská juniorka pomohla?
Kdyby zůstal tady v Evropě, tak by neudělal takový pokrok. On ve svém týmu dostal velkou příležitost hrát a polykat velké minuty. To ho vystřelilo někam úplně jinam, než kdyby zůstal tady.
Neměl jste s jeho odchodem do zámoří problémy v Plzni? Jako šéf tamní mládeže jste si musel přát, aby zůstal. Jako táta jste viděl, že je pro něj odchod nejlepší řešení. Jak se ve vás tyhle dvě role praly?
Je pravda, že obránců ročníku 2003 moc nemáme a samozřejmě bych ho tady teď potřeboval. Na druhou stranu vidím, že kdyby tady zůstal, tak dneska není tam, kde je. Možná by hrál extraligu, ale neudělal by takový pokrok. Jako šéf mládeže tedy nejsem úplně rád, ale na druhou stranu je dobře, že se oprostil od toho jména, které nosí na zádech. Je pro něj důležité, že si teď dělá svoji vlastní kariéru a nemá tátu někde za zadkem.
Když jste začínal hrát v Plzni, trénoval vás Radim Rulík. Tedy stejný muž, který teď vede Davida v juniorské reprezentaci…
No, to je celkem zajímavé, že nás Radim Rulík takhle propojil. Já jsem měl dřív také nabídku, abych působil u juniorské reprezentace, ale jasně jsem řekl, že u toho nechci být, když tam mám syna. To by prostě nedělalo dobrotu. Jsem rád, že jsem do toho nešel a zároveň mám radost, když vidím, jak u týmu funguje právě Radim Rulík nebo Marek Židlický. Odvádějí dobrou práci.
Jak často jste se synem Davidem během sezony v kontaktu? Kolik vidíte jeho zápasů?
Kolik vidím zápasů? No úplně všechny! Fakt. Já toho během sezony moc nenaspím a těším se na víkendy, kdy hrajou v devět hodin našeho času. Ještě jsem nezmeškal ani jeden jeho zápas. Jsme každý den v kontaktu, rozebíráme spolu situace z utkání a já mu řeknu, co se mi líbí a co se mi nelíbí. David se pořád ptá a vidím, že má zájem o mé názory. Po každém utkání mi posílá instat statistiky a řešíme to spolu. A důležité pro mě je, že na ty podněty reaguje a snaží se poučit.